Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1741/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.1741.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint for untimely filing and lack of constitutional violation regarding inadmissible appeal.

Numero d'incarto IV.ÚS 1741/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's decision to dismiss her appeal. While the complaint formally met procedural requirements, it was submitted late for the lower court decisions and the Supreme Court correctly applied the law by rejecting the appeal as inadmissible. The Court ruled that mere incorrect application of simple law does not constitute a violation of fundamental rights, and the delay in filing the complaint rendered the claim against the lower courts untimely.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. b) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if it is filed out of time or if the lower court's decision did not violate constitutionally guaranteed fundamental rights, such as when the appeal was inadmissible by law.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility fundamental rights inadmissible appeal statutory deadline denegatio iustitiae Supreme Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
§ 236 odst. 1 o.s.ř.
§ 237 odst. 1 o.s.ř.
1 a § 237 odst. 1 o.s.ř.), o jejichž ústavnosti nemá Ústavní soud pochyb, nemohl se dopustit odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Alenou Keřkovou, advokátkou, AK se sídlem Sokolovská 49, 186 00 Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2010 č. j. 25 C 180/2009-97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2010 č. j. 58 Co 343/2010-122 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, č. j. 26 Cdo 377/2011-201 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Explicitně stěžovatelka požadovala toliko zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.

V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že k porušení citovaných základních práv došlo již před soudy prvního a druhého stupně v rámci řízení o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce.

II. Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i účastníkům řízení znám.

III. Formálně bezvadná ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný. Ve vztahu ke zbylým (implicitně) napadeným rozhodnutím pak byla ústavní stížnost podána opožděně.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Napadené usnesení Nejvyššího soudu však - dle názoru Ústavního soudu - za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.

Ústavní soud konstatuje, že nemůže mít žádných ústavněprávních výhrad proti názoru Nejvyššího soudu, že dovolání bylo ex lege nepřípustné (nejednalo se o rozhodnutí "ve věci samé") a jako takové muselo být odmítnuto. Tento závěr plyne jak z jednoznačného textu zákona, tak z ustálené a ústavně konformní interpretace tohoto textu dovolacím soudem, sdílené i soudem Ústavním. Postupoval-li Nejvyšší soud ve stěžovatelčině věci ve shodě s kogentními a pro věc relevantními ustanoveními procesního práva (§ 236 odst. 1 a § 237 odst. 1 o.s.ř.), o jejichž ústavnosti nemá Ústavní soud pochyb, nemohl se dopustit odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

V části směřující proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně pak ústavní stížnost byla podána opožděně. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo v projednávané věci nepřípustné ex lege a nikoliv z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, bylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku rozhodnutí odvolacího soudu (a contrario ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně se tudíž odvíjela právě od doručení tohoto rozhodnutí a nikoliv až od doručení usnesení Nejvyššího soudu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu