Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of defense lawyer due to hospitalization as unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a defendant who claimed he lacked a defense lawyer due to hospitalization. The defendant argued that his mental state prevented him from understanding the proceedings, while the Supreme Court found no evidence of incapacity based on witness testimony and medical records. The Court ruled that the Supreme Court's reasoning was constitutionally compliant and that the complaint was clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the ordinary court has properly examined the case and provided sufficient reasoning, and the alleged violation of fundamental rights is not substantiated by the facts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1595/2010-27 ze dne 26. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti v souladu s ustanovením § 72 odst. 3 z. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro rozpor s jeho základními právy, zejména čl. 37 odst. 2 a článkem 40 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu 6 Tdo 1595/2010-27 bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 10 To 54/2010, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 2 T 253/2009. Stěžovatel ve svém návrhu konstatoval, že v proběhlém soudním řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V době, kdy mu bylo podle protokolu Policie sděleno obvinění, byl hospitalizován na lůžku v Nemocnici s poliklinikou v Semilech a nebyl schopen řádně vnímat vnější vjemy kolem sebe. Dle názoru navrhovatele byl poškozen v uplatňování svého práva na obhajobu. Toto právo se realizuje prostřednictvím ustanovení § 36 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Podle tohoto ustanovení musí mít obviněný obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřuje také v postupu, který je v rozporu s § 55 tr. ř. neboť orgány činné v trestním řízení prováděly úkony bez souhlasu ošetřujících lékařů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud neposuzuje ve své rozhodovací činnosti postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci, posuzuje Ústavní soud skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto názorem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Stanoví-li tedy trestní řád podmínky, za nichž se ustanovuje odsouzenému obhájce, je třeba chápat uvedený institut v jeho materiálním pojetí.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se návrhem stěžovatele řádně zabýval a své právní závěry náležitě odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zabýval okolnostmi, za kterých bylo stěžovateli sděleno obvinění, přičemž dle jeho náhledu nevyšlo v řízení najevo, že by stěžovateli měl být ustanoven obhájce. V souvislosti s tím je třeba vyzvednout především svědeckou výpověď svědků M. L. a D. M. Z předložené fotokopie propouštěcí zprávy navíc vyplývá, že stěžovatel byl hospitalizován pouze od 16. 6. 2009 do 17. 6. 1009, byl při vědomí, spolupracoval, chodil. Nelze odhlížet též od skutečnosti, že k hospitalizaci došlo teprve poté, co si stěžovatel zařídil osobní věci, jeho stav tedy nebyl natolik vážný, aby bylo lze uvažovat o omezení jeho způsobilosti se hájit či vnímat vnější okolnosti. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v napadeném usnesení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, nikterak nepřiměřenou či extrémní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu