Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding bagatelnie court costs as not violating fundamental rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a copyright organization against lower court rulings on litigation costs. The applicant argued that the awarded attorney fees were incorrect and violated fair trial rights, but the court found the disputed amount to be merely bagatelní (trivial). Consequently, the court ruled that such minor financial discrepancies do not constitute a substantial interference with fundamental rights requiring constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; In cases involving bagatelní matters where the financial discrepancy is trivial, a constitutional complaint is inadmissible unless it involves extreme deviations amounting to a substantial violation of fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s., se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Nábřeží 599, Zlín, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 235/2010-31 ze dne 6. 4. 2011 a výroku I. b) platebního rozkazu Městského soudu v Praze č. j. 32 C 95/2010-18 ze dne 13. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 1. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že platebním rozkazem Městského soudu v Praze č. j. 32 C 95/2010-18 ze dne 13. 4. 2010 byl žalovaný M. H. zavázán uhradit stěžovatelce částku 3.450,60 Kč s příslušenstvím [výrok I. a)] a na nákladech řízení částku 3.420,- Kč, sestávající z odměny advokáta určené dle § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dvou režijních paušálů po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a zaplaceného soudního poplatku ve výši 300,- Kč a sazby DPH ve výši 20% [výrok I. b)]. Proti výroku o nákladech řízení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že odměna advokáta měla být určena dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů, a že jí tak mělo být na náhradě nákladů řízení správně přiznáno 8.220,- Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") nicméně usnesením č. j. 1 Co 235/2010-31 ze dne 6. 4. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkala, že při rozhodování o nákladech řízení postupovaly v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008 ze dne 15. 10. 2008, a pokud šlo o vrchní soud, pak i v rozporu s vlastní ustálenou judikaturní praxí. Stěžovatelka dále zdůraznila, že argumenty, jimiž vrchní soud svůj postup odůvodnil, tzn. nedoručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení žalovanému a splnění závazku žalovaným po obdržení platebního rozkazu, nebyly uplatněny žádným z účastníků řízení a neměly oporu v provedeném dokazování. Dle názoru stěžovatelky je nutno napadená rozhodnutí hodnotit jako projev nepřípustné soudní svévole, porušující její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2538/09
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
,
IV. ÚS 2444/09
,
II. ÚS 597/10
a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V nyní projednávané věci se stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhala přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 8.220,- Kč oproti obecnými soudy přiznané částce 3.420,- Kč. Částka, o níž měla být stěžovatelka nesprávným postupem obecných soudů připravena, tak činila 4.800,- Kč, tzn. jednalo se z hledisek výše vymezených o částku bagatelní. V těchto případech lze k ústavněprávnímu přezkumu přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, tzn. například tehdy, pokud by krajský soud stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůbec. Byl-li ovšem sporný toliko rozsah přiznané odměny právního zástupce a nepřesáhla-li sporná částka hranici bagatelnosti, má Ústavní soud za to, že i kdyby byly výtky stěžovatelky vůči postupu obecných soudů opodstatněné, nejednalo by se o zásah, který by dosahoval intenzity nezbytné pro konstatování porušení jejích ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu