Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1989/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.1989.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil enforcement order as lacking constitutional dimension.

Numero d'incarto III.ÚS 1989/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court decision enforcing a monetary judgment. The applicant argued violations of fair trial rights and property rights, claiming the lower courts erred in fact-finding and legal application. The Court ruled that mere disagreement with evidence assessment or civil law interpretation does not constitute a constitutional violation, especially in minor monetary cases.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Ústavní soud nepřísluší podávat výklad podústavního práva ani přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu v bagatelních věcech, pokud nedošlo k zjevnému zásahu do základních práv.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal civil enforcement order fair trial rights bagatelní věci constitutional dimension Supreme Court review property rights violation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"; čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek, čl.
čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky
čl. 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 90 Ústavy České republiky
čl. 95 Ústavy České republiky
90 a čl. 95 Ústavy České republiky.
§ 202 odst. 2 občanský soudní řád

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. S., zastoupena Mgr. Tomášem Veselským, advokátem v Ostravě - Mariánských Horách, Korunní 1077/31, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2011 č. j. 20 Cdo 2011/2009-156, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že obecný soud porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"; čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na soudní ochranu, právo vlastnit majetek, čl. 2 odst. 3, čl. 4 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.

Pro skutkovou základnu je určující, že Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením o výkonu rozhodnutí Okresního sodu v Ostravě ze dne 13. 12. 2005 č. j. 84 C 338/2003, pro vymožení částky 4.800 Kč, srážkami z příjmu stěžovatelky, který jí náleží od České správy sociálního zabezpečení. Dále pak byla stěžovatelka povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 3.900 Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka řádně a včas odvolání, ve kterém namítala, že nastaly nové skutečnosti, a proto podala žalobu na obnovu řízení. Proto žádala, aby bylo vyčkáno do rozhodnutí o obnově. Odvolací soud dospěl k závěru, že všechny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny, a proto prvoinstanční rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Proti druhoinstančnímu rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, kde namítala, že napadenému rozhodnutí předcházelo řízení, které trpělo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy, jíž zejména napadá věcnou nesprávnost exekučního titulu, příp. dalších souvisejících rozhodnutí obecných soudů, s kterými nesouhlasí a považuje je za nesprávné.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn. II. ÚS 45/94

). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představí tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Při přezkumu rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod (viz výše vymezená role Ústavního soudu) je nutno vzít na zřetel charakter projednávané věci. Stěžovatelka brojí proti výkonu rozhodnutí ohledně částky 4.800 Kč a nákladů řízení ve výši 3.900 Kč, přičemž argumentačně napadá rozhodnutí, která mají být vykonávána, což však není předmětem řízení o výkon rozhodnutí, neboť v rámci řízení o nařízení výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009; nyní již 10.000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, představujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

,

IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 248/01

,

IV. ÚS 8/01

a další, nověji viz usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn. II. ÚS 2538/09

či usnesení ze dne 13. 10. 2009,

sp. zn. I. ÚS 2552/09

s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu