Constitutional Court dismissed constitutional complaint against civil court's award of litigation costs in domestic case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the Constitutional Court's complaint against the Regional Court's decision awarding the plaintiff only two-thirds of their litigation costs despite their full victory. The plaintiff argued that the European Regulation on small claims should apply, but the court found the case domestic and governed solely by national law. The Court ruled that general courts have exclusive authority over litigation cost awards and only intervene in cases of extreme injustice.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 150 OSŘ; The Constitutional Court does not review ordinary court decisions on litigation costs unless they constitute an extreme violation of justice principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Soukromé obchodní akademie, spol. s r. o., se sídlem Žatec, Svatováclavská 1404, zastoupeného Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem Praha 5, Ovčí hájek 2172/42, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 5. 2011, čj. 4 C 38/2011 - 22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o zaplacení 5.400,- Kč s úrokem z prodlení, ve kterém sice uspěl ve věci samé, ale výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení pouze 8.080,- Kč. Rozhodnutím soudu, který mu přiznal, s odvoláním na Nařízení ES č. 861/2007, o evropském řízení o drobných nárocích na náhradu nákladů řízení, pouze dvě třetiny nákladů, bylo zasaženo do jeho ústavních práv. Došlo tak k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 1 Dodatkového protokolu k ní, neboť na danou věc citované Nařízení nedopadá, jelikož se nejedná o přeshraniční soudní spor. Výše nákladů řízení, kterou uplatnil ve výši 12.120,- Kč je dána výlučně národním právním předpisem a je tak stanovena přiměřeně k výši žalované částky. Právní závěr obsažený v odůvodnění napadeného rozsudku je nepodložený, nesprávný a svévolný. Nejedná se o přeshraniční právní spor a ani konstantní judikatura Nejvyššího soudu na danou věc, vzhledem k bagatelní výši předmětu řízení, nedopadá.
Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 5. 2011, čj. 4 C 38/2011 - 22, Ústavní soud zjistil, že žalovanému byla uložena, ve výroku I., povinnost zaplatit stěžovateli 5.400,- Kč s úrokem z prodlení a ve výroku II. mu bylo uloženo zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 8.080,- Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 150 OSŘ a přiznal stěžovateli 2/3 nákladů řízení, i když měl ve věci plný úspěch. Dále poukázal (s odkazem na čl. 10 Ústavy ČR), na Nařízení ES č. 861/2007, o evropském řízení o drobných nárocích, které se týká sporů do vymezené hodnoty 2000 EUR. V takových případech má být náhrada přiměřená ve vztahu k požadovanému nároku, takže jím přisouzená náhrada nákladů řízení je přiměřená výši žalované částky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem okresního soudu, že v předmětné věci jsou dány podmínky pro snížení výše náhrady nákladů řízení u žalovaného a ostře zejména kritizuje, že soud ve svém názoru vyšel z Nařízení ES č. 861/2007.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.
Po přezkoumání ústavnosti řízení i napadeného rozsudku Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho správné právní závěry, které dostatečně odůvodnil. V návaznosti na to pak rozhodl i o výši náhrady nákladů řízení, přičemž své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 150 OSŘ. V daném případě se navíc jedná o bagatelní věc, kde výše nákladů řízení by měla být přiměřená k výši žalované částky. Okresní soud tedy postupoval zcela v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu a pokud v odůvodnění poukázal i na uvedené Nařízení ES, pak zjevně pouze na dotvrzení svého právního názoru, čímž prokázal i svou znalost "evropského práva".
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, kdy by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
III. ÚS 255/05
).
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Činí tak pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo. Vzhledem k výše uvedeným argumentům dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci okresní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s ustanovením § 150 OSŘ. Nevybočil ze standardního výkladu předmětného ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně věcně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nic, co by případ stěžovatele posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu