Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1847/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.1847.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to lack of constitutional violation.

Numero d'incarto III.ÚS 1847/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as obviously unfounded under § 43(2)(a) of the Constitutional Court Act. The applicant argued that lower courts improperly rejected his social security claim and dismissed his administrative appeal, claiming violations of fundamental rights. The Court determined that the complaint merely continued a non-constitutional debate without demonstrating a breach of constitutional principles or requiring substantive review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are rejected as obviously unfounded when they lack prima facie evidence of a violation of constitutionally protected rights or freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint obviously unfounded fundamental rights administrative appeal procedural exhaustion substantive review constitutional court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 30 Listiny základních práv a svobod
čl. 31 Listiny základních práv a svobod
30 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
§ 35 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
X, byla zamítnuta žádost stěžovatele o invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek § 35 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel byl poučen, v jaké lhůtě a ke kterému správnímu orgánu může proti tomuto rozhodnutí podat námitky.
§ 68 písm. b) s. ř. s.
§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
b) a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 Ads 132/2010-46, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 27. 7. 2010, č. j. 60 Ad 13/2010-14, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 5. 2010, č. j. X, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a správního orgánu, neboť míní, že jimi bylo dotčeno jeho právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1, jakož i dle čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 4. 2010, č. j. X, byla zamítnuta žádost stěžovatele o invalidní důchod z důvodu nesplnění podmínek § 35 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel byl poučen, v jaké lhůtě a ke kterému správnímu orgánu může proti tomuto rozhodnutí podat námitky.

Usnesením ze dne 27. 7. 2010, č. j. 60 Ad 13/2010-14, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, odmítl jako nepřípustnou podle § 68 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 5. 2010, č. j. X, neboť proti tomuto rozhodnutí nepodal námitky a tedy nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, přestože byl o svém právu podat opravný prostředek řádně poučen.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 Ads 132/2010-46, kasační stížnost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že krajský soud postupoval procesně správně, pakliže žalobu stěžovatele jako nepřípustnou odmítl. Důvodnou přitom neshledal ani jeho námitku, že krajský soud měl jeho návrh - byť označený jako žaloba - postoupit k vyřízení příslušnému správnímu orgánu; k takovému postupu zde nebyl zákonný podklad a soudu nepříslušelo "přehodnocovat podání, která jsou evidentně žalobami, na opravné prostředky v řízení správním", neboť by tím "vyprázdnil obsah § 68 písm. a) s. ř. s.".

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "bylo důvodné, aby ... žaloba ....byla pojímána nikoliv podle svého označení, ale podle svého obsahu, kde i tento postup je v souladu s platnými zákony ČR". Z podání "v označení žaloba" pak bylo nutno dovodit, že "nabízí-li se dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy volit výklad první"; měl-li soud pochybnosti, že mu podání nepřísluší, měl je "přeposlat" na ČSSZ Praha ... aby ve věci jednala a rozhodla", popřípadě měl jej k tomu "co nejdříve vyzvat". Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak vytýká "značnou formalizaci při posuzování jeho žaloby", ačkoliv při "dodržení zásady spravedlivého procesu" mělo být krajským soudem postupováno dle § 104 odst. 1 věta druhá o. ř. s..

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

To je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Oba soudy logicky a srozumitelně stěžovateli objasnily, z jakých důvodů musela být jeho žaloba odmítnuta, a jejich adekvátnímu odůvodnění nelze ničeho vytknout. Pakliže současně oba shodně zdůraznily, že v řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že by podaný návrh neměl být - i dle svého obsahu - považován za správní žalobu (s odpovídajícími podmínkami její projednatelnost) neshledává Ústavní soud žádného důvodu tomuto úsudku z ústavněprávních pozic oponovat. Že bylo opodstatněně naloženo s dotčeným podáním stěžovatele jako s žalobou se podává nejen z jeho označení (a rovněž obsahu), nýbrž i z toho, komu (kterému orgánu) bylo adresováno. Bylo především na stěžovateli, aby náležitě sám chránil svá práva, zejména byl-li o postupu, který pominul, řádně poučen.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu