Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1798/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.1798.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming labor law misapplication regarding unjust enrichment from void contract.

Numero d'incarto IV.ÚS 1798/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by an employee against lower court rulings. The lower courts found a simulated employment agreement void and ordered the employee to return received payments, arguing no factual work was performed. The employee argued that the courts failed to apply the specific provision requiring the employee to cause the contract's invalidity alone to trigger restitution. The court ruled that the lower courts correctly distinguished between unjust enrichment and damages from invalidity, noting the absence of factual activity benefiting the employer. Consequently, the Constitutional Court determined the complaint was clearly unfounded and did not warrant review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 243 odst. 3 a 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce; The obligation to return benefits from a void contract requires the employee to be the sole cause of the invalidity, not merely the existence of the contract.

Parole chiave

Generato dall'IA
unjust enrichment void contract labor law constitutional complaint employee liability simulated agreement Czech law

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
§ 243 para. 3 of the Labour Code No. 65/1965 Coll.
§ 243 para. 4 of the Labour Code No. 65/1965 Coll.
§ 43 para. 2 letter a) of the Act No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti L. R., právně zastoupené advokátem JUDr. Rudolfem Kupkou, Polní 14, Ostopovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. 44 Co 211/2009 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2009 sp. zn. 36 C 115/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 16. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. V ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl okresní soud k závěru, že mezi stěžovatelkou a jejím zaměstnavatelem byla uzavřena dohoda o provedení práce, ovšem jen na oko, je proto neplatná a žalovaná je tak povinna vrátit žalobci podle ní obdržené plnění. Závěr o neplatnosti založil soud na vícero zjištění z dokazování, jejichž výsledky měly definitivně nasvědčit tomu, že nikým z účastníků nebyl sporný právní úkon myšlen vážně. Do svých skutkových zjištění soud zahrnul i to, že stěžovatelka pro žalobkyni práci nevykonala. Městský soud v Brně následně rozsudek okresního soudu potvrdil.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení získané z neplatného právního úkonu je dána pouze tehdy, jsou- li prokázány skutečnosti uvedené v ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZP") a současně je splněna i zákonná podmínka, že tuto neplatnost způsobil zaměstnanec výlučně sám. Ustanovení § 243 odst. 4 ZP se dle stěžovatelky užije i v případě, že mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem byla uzavřena neplatná pracovní smlouva, jestliže její neplatnost nezpůsobil výlučně zaměstnanec. Neplatnost dohody nebyla způsobena výlučně stěžovatelkou, neboť ona se na jejím vytvoření nepodílela a pouze ji přijala. Za této situace nemůže nastat povinnost zaměstnance, tedy stěžovatelky, vydat přijaté plnění, a to i kdyby je bylo možno jako bezdůvodné obohacení posoudit. Tím, že se obecné soudy nevypořádaly s ustanovením § 243 odst. 4 ZP, zasáhly do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 36 Listiny.

III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Ústřední námitkou stěžovatelky je tvrzení, že obecné soudy neaplikovaly ustanovení § 243 odst. 4 ZP, dle něhož "Neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám; vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit.". Citované ustanovení svým účelem dopadá na skutkově odlišné situace, kdy zaměstnanec přijal plnění z neplatného právního úkonu, nikoli však plnění bez právního důvodu. Obecné soudy se ve svých odůvodněních podrobně zabývaly nastalou právní situací, načež dospěly k závěru, že dotčená smlouva mezi stěžovatelkou a zaměstnavatelem je neplatná z důvodu neshody vůle a projevu. Z hlediska aplikace ustanovení § 243 odst. 4 ZP je podstatnou ta skutečnost, zda lze vysledovat za neplatným právním úkonem určitou faktickou činnost, jejímž provedením by byl zaměstnanec v případě prohlášení smlouvy za neplatnou znevýhodněn. Jinými slovy řečeno, pouhá existence, byť neplatné, smlouvy, nemůže být podkladem pro opodstatnění postupu dle ustanovení § 243 odst. 4 ZP. Výše uvedeným se obecné soudy řádně zabývaly v rámci procesu dokazování, načež dospěly k závěru, že žádná faktická činnost ve prospěch zaměstnavatele vykonávána nebyla a uzavřená smlouva byla toliko simulovaným právním úkonem, na jehož základě byly ze strany zaměstnavatele bezdůvodně vypláceny peněžní prostředky. Dle náhledu Ústavního soudu se soudy obecné případem řádně zabývaly a své závěry také přiléhavě odůvodnily. Závěrem lze pak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu