Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 570/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.570.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal where lower court correctly interpreted submission content over formal label under civil procedure law.

Numero d'incarto IV.ÚS 570/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a property owner against a regional court's confirmation of an auctioneer's decision to proceed with a public auction. The owner argued that the lower court erred by treating his formal appeal as a request to suspend the auction, claiming this violated his right to a fair trial and due process. The court ruled that the lower court was correct to prioritize the substantive content of the submission over its formal label, allowing the auction to proceed under the civil procedure code.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; Art. 41 odst. 2 občanského soudního řádu: When a formal label of a procedural act contradicts its substantive content, the court must determine the nature of the act based on the actual intent of the party, and the constitutional right to court protection is satisfied if the court acts according to the substantive meaning of the submission.

Parole chiave

Generato dall'IA
substantive over formal procedural act interpretation right to court protection constitutional complaint dismissal civil procedure law auction proceedings party intent determination

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 41 odst. 2 občanského soudního řádu
Krajský soud upozornil, že situace, kdy musí postupovat v intencích ustanovení § 41 odst.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavním soud ústavně stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. Ch., zastoupeného Mgr. Terezou Trunkát Dlouhou, advokátkou, AK se sídlem Boženy Antonínové 2a, 621 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 12 Co 200/2009 a usnesení Exekutorského úřadu Třebíč, soudního exekutora JUDr. Jiřího Tomka, ze dne 12. 1. 2009 čj. 093 Ex 276/02 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 91, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v exekučním řízení.

Stěžovatel uvedl, že na jeho majetek byla vedena exekuce prodejem pozemkových nemovitostí v obci Sedlec v k. ú. obec Sedlec u Náměště nad Oslavou. Proti usnesení o určení ceny nemovitostí se stěžovatel odvolal (elektronicky na adresu soudního exekutora), a přestože o odvolání nebylo rozhodnuto, nařídil soudní exekutor ústavní stížností napadeným rozhodnutím dražební jednání na den 3. 3. 2009, ve kterém zároveň konstatoval výslednou cenu nemovitostí, stanovil výši nejnižšího podání a jistotu, určil způsob jejího zaplacení a konstatoval, že nebyly zjištěny práva a závady spojené s nemovitostí. K odvolání stěžovatele s námitkou, že dražbu lze podle § 336b odst. 1 o. s. ř. nařídit až po právní moci usnesení o ceně, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudního exekutora potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením s tím, že elektronicky podané odvolání stěžovatele, byť formálně označené jako odvolání proti usnesení o ceně, po obsahové stránce takovým odvoláním nebylo, a tudíž nemělo zákonem stanovené účinky; podání takto označené krajský soud vyhodnotil jako návrh na zastavení exekuce. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatel oponoval a jeho rozhodnutí označil za vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. Setrval na tvrzení, že nebylo-li o odvolání pro rozhodnutí o ceně řádně rozhodnuto, bylo dražební jednání nařízeno v rozporu se zákonem.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 4. 2011 označil ústavní stížnost za nedůvodnou a vyslovil domněnku, že stěžovatel nepochopil svoje postavení v exekučním řízení z důvodu neznalosti procesních předpisů za účelem reálné obrany v situaci, kdy nesouhlasí se způsobem realizované exekuce. Uvedl, že ze všech dosavadních postojů povinného stěžovatele bylo zřejmé, že nesouhlasí s exekucí prodejem předmětných nemovitostí a obsahem sporného podání, označeného jako odvolání do usnesení o ceně, ani žádné jiné výhrady nebyly, stěžovatel neuplatnil jedinou relevantní námitku z hlediska rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 336a o. s. ř., netvrdil, že by cena nemovitostí byla určena nesprávně či že by byla nesprávně posouzena existence případných práv a závad s nemovitostmi spojenými. Podle krajského soudu směřovalo úsilí stěžovatele zcela zřetelně k tomu, aby exekutor v prodeji předmětných nemovitostí nepokračoval a aby exekuce realizovaná tímto způsobem byla právě v této její části ukončena. K tomuto účelu ale neslouží procesní úkon, jímž je odvolání proti usnesení o ceně či podání odvolání proti dražební vyhlášce či odvolání proti příklepu, ale výhradě a pouze návrh na zastavení exekuce z důvodů předpokládaných v ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř. Proto také při posouzení skutečného záměru povinného dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem k obsahu jeho podání se ve skutečnosti jedná o návrh na zastavení exekuce prodejem předmětných nemovitostí, a nikoliv o odvolání o ceně, jak bylo formálně označeno. Krajský soud upozornil, že situace, kdy musí postupovat v intencích ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř., je zejména v exekučních řízeních více než častá a je na soudu, aby posoudil, jaký záměr konkrétního účastníka z obsahu jeho podání vyplývá, a v návaznosti na to volil tomu odpovídající procesní postup.

Stěžovatel v replice ze dne 16. 5. 2011 uvedl, že Krajský soud v Brně ve svém vyjádření tvrdil, že v rámci rozhodnutí o odvolání proti vydané dražební vyhlášce neprováděl dokazování stran existence podání, které bylo označeno jako odvolání do usnesení o ceně, ale vycházel pouze z pravděpodobnosti, že podáno být mohlo, a dále že neučinil jednoznačný závěr o tom, že bylo doručeno. Stěžovatel se domnívá, že právě podání (a tedy i doručení) předmětného odvolání má naprosto zásadní význam pro posouzení otázky předčasnosti vydání dražební vyhlášky, neboť má přímý vliv na právní moc usnesení o ceně nemovitostí, která je zákonem stanovenou podmínkou pro vydání dražební vyhlášky. Pokud se tedy soud touto skutečností řádně nezabýval, nemohl dle stěžovatelova názoru učinit spravedlivé rozhodnutí o odvolání proti dražební vyhlášce. Stěžovatel tak i nadále považuje dražební vyhlášku za vadnou již od svého počátku, stejně jako považuje za vadné i rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že soudu nepříslušelo činit závěr o tom, zda sporné podání lze považovat za odvolání proti usnesení o ceně, a setrval na závěru, že o odvolání do usnesení o ceně nebylo dosud rozhodnuto. Krajský soud v Brně tak svým postupem nastolil stav, kdy presumoval rozhodnutí, které dosud nebylo učiněno, a pokud by v rámci nezávislého rozhodování dospěl následně příslušný soud (resp. senát) k rozhodnutí odlišnému, existovala by zde vedle sebe v rámci exekučního řízení dvě zcela rozporná rozhodnutí, příp. dražební vyhláška, u níž by okamžik nabytí právní moci významně předcházel okamžiku nabytí právní moci usnesení o ceně dražených nemovitostí.

Z rozhodnutí napadených ústavní stížností vyplynulo, že soudní exekutor JUDr. Jiří Tomek usnesením o nařízení dražebního jednání (dražební vyhláška) ze dne 12. 1. 2009 stanovil datum konání dražebního jednání (výrok I.), určil předmět dražby (výrok II.) a stanovil další náležitosti týkající se dražebního roku. Krajský soud v Brně usnesení soudního exekutora potvrdil. Na základě odvolacích námitek soud prověřil obsah spisu soudního exekutora a nezjistil, že by obsahoval podání, které by bylo možné považovat za odvolání stěžovatele proti usnesení o ceně. Doklady, které stěžovatel v průběhu odvolacího řízení předložil soudu k prokázání svých tvrzení, krajský soud hodnotil po formální i obsahové stránce a poté konstatoval, že "podání, které mělo být soudnímu exekutorovi zasláno v elektronické podobě, formálně označuje jako odvolání proti usnesení o ceně a přestože závěru, že se skutečně o takové odvolání jedná, by mohlo nasvědčovat i znění petitu (návrhu, jak má být o podání rozhodnuto), z obsahu podání takový závěr učinit nelze. Obsahem podání nejsou žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly principy, na nichž je rozhodování o ceně postaveno (ust. § 336a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř.), a naopak podstatou všech uplatněných námitek je to, že exekutor pokračuje v realizaci exekuce, přestože k tomu podmínky z důvodů povinným uváděných dány nejsou. Ve vztahu k té části exekuce, pokud je prováděna prodejem předmětných nemovitostí, výslovně namítá, že exekucí postižené nemovitosti nejsou v jeho vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví osoby jiné. Tudíž v této souvislosti namítá, že vedení této exekuce prodejem předmětných nemovitostí je nepřípustné, a tedy v konečném důsledku uplatňuje zastavovací důvod ve smyslu ust. § 268 odst. l, písm. h) o.s.ř." Krajský soud uzavřel, že sporné podání povinného, ačkoliv tak je i označeno, odvoláním proti usnesení o ceně není a že okolnosti, které by bránily vydání dražební vyhlášky ve smyslu ustanovení § 336b odst. 1 o. s. ř. nezjistil.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevně neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podstatu ústavně právní argumentace stěžovatele představoval jeho nesouhlas s posouzením a obsahovým hodnocením podání, formálně označeného jako odvolání, které však soud po obsahově stránce považoval za návrh na zastavení exekuce.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Aby mohl obecný soud o návrhu jednat, musí být návrh - procesní úkon účastníka řízení dostatečně určitý a srozumitelný; pokud tomu tak je a je-li rozpor mezi formálním označením úkonu a jeho obsahem, soud podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Tak se také stalo i v projednávané věci.

Právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Při přezkoumávání jejich rozhodnutí Ústavní soud neposuzuje rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti či dokonce celkové správnosti, neboť tato role mu nepřísluší. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

V projednávaném případě Ústavní soud akceptoval, že Krajský soud v Brně byl plně oprávněn posoudit obsah podání, které stěžovatel označil jako odvolání proti usnesení soudního exekutora ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 93 Ex 276/02, jímž bylo rozhodnuto o ceně předmětných nemovitostí, a že poté spornému podání charakter a účinky odvolání nepřiznal. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nezbytné domáhat se práva na soudní ochranu stanoveným způsobem. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance zavazuje jak soud, tak i účastníka řízení a v projednávaném případě za něho byl považován postup v souladu s občanským soudním řádem. Pokud tedy stěžovatel projevil svoji vůli způsobem, který umožnil Krajskému soudu v Brně postup podle § 41 odst. 2 o. s. ř., přičemž svoje rozhodovací důvody v odůvodnění napadeného rozhodnutí zákonem stanoveným způsobem vyložil; nelze mu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nic vytknout. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě nejednalo.

Výhrady stěžovatele stran doručení sporného podání soudnímu exekutorovi, jakož i jeho dalších náležitostí, budou předmětem soudního přezkumu, půjde však o soud I. stupně.

Z výše uvedených důvodů Ústavním soud ústavně stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu