Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2743/08 ECLI:CZ:US:2011:1.US.2743.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses premature constitutional complaint filed before exhausting all legal remedies in ongoing proceedings.

Numero d'incarto I.ÚS 2743/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Inammissibile (Inadmissible)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court decision. The applicant argued that the Supreme Court's ruling violated her constitutional rights, but the Court found the complaint procedurally inadmissible because the case had not yet been concluded. Since the Supreme Court had only returned the case to the lower court for further proceedings, the applicant had not exhausted all available legal remedies and could not yet challenge the decision constitutionally.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights, particularly when the case remains pending before a lower court.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility exhaustion of remedies principle pending proceedings requirement procedural prerequisites subsidiarity of constitutional review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 17, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 963/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka s poukazem na tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 963/2006, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 23 Co 422/2005, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 3 C 27/97, a věc byla uvedenému okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje celý případ a zastává názor, že správně ve věci rozhodly soud odvolací a soud prvního stupně (tedy výše citovaný Krajský soud v Praze a Okresní soud v Berouně); oponuje právnímu názoru Nejvyššího soudu, že v daném případě se mělo jednat o restituci ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Aniž by po věcné stránce Ústavní soud případ jakkoli blíže rozebíral, zabýval se nejdříve otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

Dospěl k závěru zápornému.

Za shora uvedené procesní situace je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je fyzická osoba nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, neboť shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně, který musí v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovatelce se tak v tomto řízení znovu otevřela možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatelka nevyčerpala a v době podání ústavní stížnosti ani nemohla vyčerpat všechny procesní prostředky, poskytnuté jí zákonem k ochraně jejích práv.

Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. V této souvislosti je namístě připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci; Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech mechanizmů ostatních.

Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje ve prospěch svého názoru, považujícího předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní a vyžadující zřejmě výjimečnou ingerenci Ústavního soudu, nelze než zopakovat, že s odvoláním na shora vyslovené to možné není. Je vyloučeno napadat rozhodnutí, kterým byla věc vrácena k pokračování v řízení nižšímu soudu s poukazem na to, že Nejvyšší soud již vyslovil závazný právní názor, který je podle stěžovatele nesprávný; existující konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat ani za "opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci" (ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), požadovat jeho zrušení a v zásadě tak obcházet možnost napadnout ústavní stížností pouze rozhodnutí pravomocné. Odhlédne-li se od skutečnosti, že případná další rozhodnutí obecných soudů v dané věci by tak zůstala rozhodnutím Ústavního soudu nedotčena, což by bylo v hrubém rozporu s principem právní jistoty, nahrazoval by Ústavní soud de facto činnost Nejvyššího soudu a vystupoval by jako jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví, což je pozice, která mu podle Ústavy zjevně nepřísluší a příslušet nemůže (čl. 83 Ústavy).

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako návrh zjevně nepřípustný podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2011

Vojen Güttler, v. r.

soudce zpravodaj