Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to evidence evaluation by lower courts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The applicant argued that lower courts violated his right to a fair trial by evaluating evidence contrary to the presumption of innocence. The court ruled that the Supreme Court's review was sufficient and that the lower courts' conviction was not an unconstitutional excess of discretion.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding the evaluation of evidence by ordinary courts are inadmissible unless they involve extreme excesses exceeding the prohibition of arbitrariness.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele D. H., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Kounicova 11, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2011 č. j. 6 Tdo 1394/2010-31, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto jeho dovolání směřující do rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 1. června 2010 sp. zn. 42 To 316/2009.
Stěžovatel tvrdil, že předmětným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítané dotčení ve svých právech spatřuje v tom, jakým způsobem obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Stěžovatel s poukazem na konkrétní důkazy zdůraznil, že se nabízelo vyvození skutkového závěru svědčícího v jeho prospěch, přičemž obecné soudy rozhodly oproti tomu v rozporu se zásadou in dubio pro reo a Nejvyšší soud toto pochybení nenapravil. Nedostál tak dle přesvědčení stěžovatele kautelám plynoucím z práva na spravedlivý proces a jeho rozhodnutí je v rozporu s rozhodovacími důvody obsaženými v nálezech Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 219/03
,
I. ÚS 4/04
,
III. ÚS 224/04
a
II. ÚS 226/06
. Pro tyto v ústavní stížnosti blíže rozvedené námitky, které jsou co do rozsahu shodné s obsahem stěžovatelova dovolání, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. V tom rámci není povolán ani k přezkumu hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy. To ovšem pouze potud, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 376/03
,
II. ÚS 418/03
,
IV. ÚS 570/03
,
III. ÚS 177/04
,
III. ÚS 501/04
a další (i u ostatních odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu internetové stránky nalus.usoud.cz)].
Nutno konstatovat, že se skutkovými argumenty stěžovatele, předloženými v ústavní stížnosti, se v mezích jejich podřazení pod dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu vypořádal již Nejvyšší soud. Učinil tak, vycházeje z toho, zda relace mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nevykazuje (ústavně nepřijatelný) extrémní rozpor, jak tvrdil v jím podaném dovolání stěžovatel.
Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku a z pohledu rámce § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tímto způsobem co do míry skutkového přezkumu (kvalitativně adekvátně) redukované úvahy Nejvyššího soudu, jimiž své rozhodnutí podepřel, se pohybují naprosto v intencích judikatury Ústavního soudu (kupř. nálezy
sp. zn. I. ÚS 55/04
,
II. ÚS 193/04
,
IV. ÚS 216/04
,
I. ÚS 670/05
,
II. ÚS 29/06
), včetně té, na níž stěžovatel odkázal (nálezy
sp. zn. IV. ÚS 219/03
,
I. ÚS 4/04
,
III. ÚS 224/04
a
II. ÚS 226/06
). V důsledku toho postačí na napadené usnesení Nejvyššího soudu jako na ústavně souladný výraz kautely nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat. Při shodném náhledu Ústavního soudu jeví se nadbytečným vyložené argumentační úvahy nesoucí se k závěrům soudu znovu pouze z formálních důvodů opakovat.
Z toho důvodu Ústavní soud toliko shrnuje, že jak Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou v rozsudku ze dne 20. října 2009 sp. zn. 1 T 230/2007, tak i Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (v již citovaném rozsudku ze dne 1. června 2010 sp. zn. 42 To 316/2009) nevykročily z (myslitelného) argumentačního pole vymezeného provedenými důkazy. Vzhledem k tomu, že obecné soudy dospěly k přesvědčení o vině stěžovatele, neměly potom důvod postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
V důsledku uvedeného Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a proto stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu