Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights due to lack of police warnings during a search.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of drug trafficking against lower court rulings. The applicant argued that his rights were violated due to missing statutory warnings during a search and alleged police manipulation of witnesses. The court found that lower courts properly addressed these claims, noting the search evidence was merely supportive and witness testimony was admissible, thus concluding no constitutional violation occurred.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as obviously unfounded when the applicant merely repeats arguments without substantiating them, and lower courts have already thoroughly and correctly addressed the alleged procedural defects.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem, se sídlem v Havířově, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 148/2011 ze dne 17. února 2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 490/2010 ze dne ze dne 21. září 2010 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově č. j. 103 T 43/2010-924 ze dne 26. července 2010, spojené s návrhem na projednání věci mimo pořadí, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočka v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 13. května 2011 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 24. května 2011 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, jež jsou označena v záhlaví. Z nich byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. l a 2 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že od počátku roku 2007 do srpna 2009 v Orlové prodal či za jiné služby poskytl, resp. výměnou za různé věci anebo zdarma poskytl zejména pěti osobám celkem nejméně 398,5 g pervitinu a tyto osoby jej následně užily, resp. jedna jej distribuovala dalším osobám. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok o trestu a nově mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo konečně odmítnuto jeho dovolání coby podané z jiného než zákonem jmenovaného důvodu. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel jednak s poukazem na právní názor, obsažený v nálezu
sp. zn. II. ÚS 362/06
(N 200/43 SbNU 239) namítá, že příkaz k domovní prohlídce v daném případě neobsahuje poučení ve smyslu § 78 a 79 trestního řádu, provedení prohlídky nebylo časově omezeno, a navíc v předmětné věci nebyl proveden předchozí výslech, a to pouze s odůvodněním, že věc nesnese odkladu, což nemůže obstát. Vedle toho namítá, že se při domovní prohlídce u něj nenašly žádné potřeby pro výrobu pervitinu ani větší finanční hotovost. Dále namítá, že jeho výslech byl proveden s odstupem více než 13 hodin od zadržení, kdy byl pod vlivem drog, přičemž jak následně uvedl, před tímto výslechem nespal cca 60 hodin. Tyto skutečnosti podstatně ovlivnily jeho schopnosti v rámci učiněné výpovědi. Rozebírá výpovědi spoluobžalovaného I. G., a svědků P. P., J. M., V. B., G. S. a P. K. s tím, že jsou nevěrohodné, resp. nelze z nich dospět k závěru o jeho vině. Obecným soudům tedy vytýká, že vlastně jedinými usvědčujícími důkazy, které byly ve stavu absolutní důkazní nouze bezvýhradně akceptovány, jsou výpovědi svědků z přípravného řízení, které byly získány v rozporu se zákonem jako neodkladné a neopakovatelné úkony. V rámci odvolacího řízení navrhl výslechy rodinných příslušníků P. K. i jeho samého, v té souvislosti i jeho znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví odvětví toxikologie a také znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, výslechy rodičů svědka M., avšak byly bez řádného odůvodnění odmítnuty. Stejně tak byly odmítnuty odvolacím soudem jeho procesní námitky s tím, že je měl uplatnit již v přípravném řízení. Konečně nalézací soud při úvaze o trestu přihlížel i k jeho zahlazenému odsouzení z roku 1992, ačkoliv pro ně platí fikce neodsouzení.
3. Stěžovatel souběžně požádal, aby se Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti neřídil pořadím, v němž mu došla, a to s ohledem na povahu věci, kdy je na základě napadených rozhodnutí ve výkonu trestu. Ústavní soud v minulosti vyložil, že s ohledem na maximu rovnosti účastníků řízení a speciální povahu institutu řízení o ústavní stížnosti je nezbytné institut projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti vykládat restriktivně, a proto byl tento institut aplikován zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (
sp. zn. III. ÚS 258/03
, N 66/33 SbNU 155). Jakkoliv je zásah do osobní svobody v podobě výkonu trestu odnětí nepochybně jedním z nejzásadnějších zásahů do základních práv a svobod, nelze z toho zásadně vyvodit, že by každá ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody automaticky zakládala důvod pro projednání věci mimo pořadí, v němž došla. V takovém případě by se totiž jednalo spíše o pravidlo a nikoliv o výjimku, jímž předmětný institut ve skutečnosti je. Mimoto je Ústavnímu soudu z vlastní úřední činnosti (usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2492/10
ze dne 27. října 2010) známo, že napadená rozhodnutí v podstatě představují pokračování zásahu do osobní svobody stěžovatele, které započalo jeho (ústavně souladnou) vazbou v posuzovaném řízení. Ve smyslu výše uvedeného Ústavní soud neshledal v posuzovaném případě důvod pro projednání věci mimo pořadí z důvodu naléhavosti, a proto návrh stěžovatele odmítl.
4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 18|2/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (
sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (
sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů totiž vyplývá, že nyní uplatněné námitky byly stěžovatelem uplatněny a obecné soudy na ně adekvátně reagovaly. Tak se již soud prvního stupně zabýval námitkami proti příkazu k provedení domovní prohlídky a konstatoval, že mu skutečně chybí poučení podle § 78 a 79 trestního řádu. Nicméně při konfrontaci s právním názorem obsaženým v nálezu
sp. zn. II. ÚS 362/06
obecný soud konstatoval, že skutková východiska tohoto nálezu jsou od posuzovaného případu v podstatných bodech odlišná (vztah uživatele domu k trestnímu stíhání, kvalita odůvodnění příkazu), v čemž se s ním co do podstaty posléze ztotožnil i odvolací soud se závěrem, že ve svém souhrnu jak příkazy, tak protokoly o domovní prohlídce před zákonem obstojí. Především však soud prvního stupně vyšel z toho, že takto získaný důkaz byl v celé věci toliko podpůrným a vzal z něj jen to, že se u stěžovatele našly chemické stopy po drogách. Tomu ostatně odpovídá i navazující námitka stěžovatele o absenci zjištění zásadních přitěžujících důkazů v rámci domovní prohlídky. I kdyby tedy bylo možné souhlasit s tím, že pro absenci určitých formálních náležitostí bylo příkazem, resp. domovní prohlídkou zasaženo do základních práv stěžovatele (což Ústavní soud pro dále uvedené nemíní vyslovit), tak pro jejich roli v dokazování naprosto nemůže dosáhnout ústavněprávního významu, pokud jde o konkrétní napadená rozhodnutí obecných soudů.
7. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal se skutečností, že stěžovatel, spoluobžalovaný G. a někteří svědci v soudní fázi trestního stíhání změnili výpovědi ve prospěch stěžovatele se shodným tvrzením, že byli prve manipulováni orgány veřejné žaloby. V návaznosti nato se pak musel zabývat procesní použitelností výslechů z přípravného řízení. Konstatoval, že svědci byli v přípravném řízení vyslechnuti řádným způsobem za přítomnosti obhájců obžalovaných, kteří nevznášeli žádné námitky proti protokolaci. Odvolací soud pak k tomu doplnil, že všichni byli v přípravném řízení vyslechnuti na protokol o výslechu svědka a nikoliv na úřední záznamy o podání vysvětlení, což ovšem obhájce stěžovatele v přípravném řízení nerozporoval, a v žádném případě se nejednalo o úkony neodkladné a neopakovatelné. Stěžovatelem navrhované důkazy pak byly výslovně zamítnuty jako nadbytečné, což odvolací soud podrobně zdůvodnil (ss. 7 a 8). Odvolací soud se přitom ztotožnil s hodnocením provedeného dokazování a se skutkovými závěry, jež předtím učinil soud prvního stupně.
8. Konečně dovolací soud poukázal na to, že odvolací soud sice přihlédl ke třem starším záznamům stěžovatele v trestním rejstříku, vztahujícím se k jiné trestné činnosti, ovšem nikoliv jako k okolnosti přitěžující, nýbrž v rámci kritérií hodnocení osoby.
9. Ze shora vyloženého je tedy patrno, že obecné soudy se v rozporu s tvrzením stěžovatele s jeho námitkami důsledně a řádně vypořádaly a je to naopak stěžovatel, kdo své námitky toliko opakuje, aniž by na argumentaci obecných soudů jakkoliv reagoval a takto či jinak ji posunul dál. Jeho námitky tudíž postrádají ústavněprávní rozměr a Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení tvrzených či jiných základních práv a svobod stěžovatele.
10. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu