Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1591/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.1591.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unfounded due to lack of extreme inconsistency with court findings.

Numero d'incarto IV.ÚS 1591/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint regarding a civil claim for damages against the state. The applicant alleged violations of fundamental rights stemming from a prosecutor's handling of a criminal report, but the lower courts had already dismissed the claim based on statute of limitations and legal interpretation. The court ruled the complaint unfounded because the lower courts' decisions were properly reasoned, did not exhibit arbitrary discretion, and did not reach an extreme inconsistency with the established facts.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Ústava České republiky: Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nejsou výsledkem libovůle.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal extreme inconsistency standard statute of limitations state liability damages prosecutor misconduct claim fundamental rights protection judicial discretion review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Constitution of the Czech Republic

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou na adrese Plzeň, Pod Vinicemi 2, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 11 C 285/2008-38, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. března 2009 č. j. 11 Co 64/2009-52 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011 č. j. 30 Cdo 2624/2009-70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. května 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená dle čl. 3 odst. 1, čl. 7, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 30. července 2008 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1 000 000 000,- Kč jakožto náhrady škody způsobené při výkonu státní moci formou přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, spočívajícím v jeho zamítavém přístupu ke stěžovatelem podanému trestnímu oznámení, dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

Stěžovatel spatřoval důvod vzniku nemajetkové újmy ve skutečnosti, že státní zástupce trestní oznámení stěžovatele ze dne 4. července 2001 na neznámé osoby, na blíže nespecifikované policisty a na nprap. M. v souvislosti s tvrzeným napadením stěžovatele dne 10. února 2001 asi po 23.00 hod. v restauraci u Řezníka na Košutce v Plzni, vyřídil dopisem ze dne 9. srpna 2001, což u stěžovatele vedlo k prožívání těžkého emocionálního strádání. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku.

K odvolání stěžovatele odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, i když s výhradami v odůvodnění rozhodnutí uvedenými. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání jako nedůvodné zamítl s tím, že i přes rozdílné právní posouzení, soudy obou stupňů postupovaly správně, jestliže žalobu zamítly. Nejvyšší soud zjistil, že v daném případě ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že stěžovatel uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu, jenž však spočívá v jiné skutečnosti nežli v neučinění úkonu nebo nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené či přiměřené době.

Na tvrzený nárok stěžovatele proto nelze ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vůbec aplikovat, přičemž stěžovateli nelze vyhovět ani podle jiných právních předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími soudů všech stupňů byl zkrácen ve svých právech. Stěžovatel se rovněž cítí se být diskriminován z důvodu nerovného zacházení v právních vztazích.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu soudního řízení a polemika stěžovatele s odůvodněním napadených rozhodnutí. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že všechny soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly, jejich vydaná rozhodnutí jsou pak přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Nejvyšší soud rozdílné právní posouzení soudů prvního a druhého stupně napravil a stěžovateli vysvětlil, proč se na jeho věc nemůže vztahovat zákon č. 82/1998 Sb. i proč mu nelze vyhovět ani podle jiných právních předpisů. Ústavní soud proto neshledává důvod argumentaci Nejvyššího soudu znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci obecnými soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. července 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu