Constitutional Court dismisses minor's complaint against low non-material damages award for school injury.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a minor regarding an insufficient non-material damages award for a school injury. The petitioner argued that the compensation failed to adequately address the severity of the trauma and violated his rights to privacy and a fair trial. The court held that determining the exact amount of compensation is a matter of judicial discretion based on the specific circumstances of the case, not a violation of constitutional rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 136 of the Code of Civil Procedure; The court's discretion in determining the amount of non-material damages is not subject to constitutional review unless the decision is arbitrary or lacks logical reasoning based on the established facts.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti nezletilého V. J., zastoupeného zákonnou zástupkyní H. J. a Mgr. Petrem Kočím PhD., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2008 č. j. 1 Co 287/2007-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku v části, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na ochranu osobnosti a soukromého a rodinného života chráněné čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zvláštní práva dítěte zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 16 a čl. 19 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudem přiznaná částka zadostiučinění naprosto neodpovídá intenzitě zásahu do jeho osobnostních práv a není vůbec schopna splnit satisfakční a kompenzační funkci. S odkazem na zásady Deklarace práv dítěte připomíná, že život a zdraví člověka patří v demokratické společnosti k základním právem chráněným hodnotám, přičemž každý neoprávněný zásah do tohoto práva musí být odškodněn v takové míře, jaká odpovídá intenzitě zásahu. Dle jeho názoru je zřejmé, že napadený rozsudek těmto zásadám nedostál, neboť nezajistil spravedlivou reparaci zásahu způsobeného v důsledku nedbalosti osoby, jíž byla státem svěřena péče o stěžovatele. Zásah do jeho práv je složen z řady dílčích zásahů od stresu v učebně poté, co zjistil, že se nemůže dostat ven a sejít se v plánovaný čas s matkou, přes samotný úraz a jeho léčení až po dlouhodobé následky traumatického prožitku na jeho psychiku. Výhrady vznáší i proti vypracovanému znaleckému posudku, který považuje za nedostatečný. O hodnotových východiscích odvolacího soudu svědčí jeho usnesení, jímž uložil osobě přítomné v jednací síni pořádkovou pokutu 10.000,- Kč za to, že po vyhlášení výroku rozsudku pronesla na adresu senátu nelichotivé, byť nikoli vulgární nebo hrubě urážlivé hodnocení. Tuto pokutu srovnává s výší přiznaného odškodnění. Poukazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 350/03
, v němž bylo konstatováno nepřiměřeně nízké odškodnění za odnětí zdravé ledviny, i na soudní judikaturu přiznávající vyšší odškodnění za (z pohledu stěžovatele) méně závažné újmy.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 36 C 9/2006, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se žalobou, podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, domáhal ochrany před tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv, který spatřoval v protiprávním jednání druhé žalované H. T., za něž odpovídá i první žalovaná Základní škoda v Železném Brodě. Jako přiměřenou satisfakci požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 2.000.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozsudkem ze dne 11. 7. 2007 č. j. 36 C 9/2006-136 uložil první žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nemajetkové újmy 15.000,-Kč a náklady řízení (výrok I.), návrh na zaplacení 1.985.000,-Kč s přísl. a úroku z prodlení z částky 15.000,- Kč zamítl (výrok II.), žalobu proti druhé žalované zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení.
O odvolání stěžovatele a první žalované rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák., konkrétně do práva na zdraví. Stejně jako soud prvního stupně shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 obč. zák. V souvislosti se stanovením výše náhrady připomněl, že je třeba vzít v úvahu nejen hlediska uvedená v § 13 odst. 3 obč. zák., ale i všechny okolnosti dané věci. V tomto směru odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2010 č. j. 30 Cdo 3656/2008-182 odmítl jako nepřípustné s tím, že otázku výkladu ustanovení § 11 a násl. obč. zák, a zejména pak § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s četnou a ustálenou judikaturou, na niž příkladmo odkázal.
Ústavní soud přezkoumal obsah napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka o nesprávném vystižení míry dotčení stěžovatelových práv na ochranu osobnosti a nedostatečné výši náhrady nemajetkové újmy v penězích.
Ochrana zdraví, o niž v dané věci jde především, je podřaditelná režimu ustanovení § 11 a násl. obč. zák., neboť právě do něj se promítá čl. 7 odst. 1 Listiny, v jehož rámci je právo na tělesnou integritu považováno za jedno z nejvýznamnějších osobnostních práv. Cílem následné satisfakce podle ustanovení § 13 obč. zák. je účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek odpovídajícího neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu jím vzniklou. Z toho plyne, že rozhodným hlediskem hodnocení napadeného rozhodnutí je, zda obecné soudy použitý institut ve smyslu § 11 a násl. obč. zák. vyložily a aplikovaly ústavně právním způsobem.
V prvé řadě jde tedy o to, zda se stěžovatel v ústavní stížnosti opodstatněně dovolal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, toto právo mu upřeno nebylo. Dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, měl možnost podat opravné prostředky, čehož také plně využil, a to včetně dovolání, a dovolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadá, se uplatněnými námitkami vypořádal odkazem na příslušnou judikaturu. Z článku 36 odst. 1 Listiny přitom neplyne garance rozhodnutí "správného" dle představ stěžovatele. Ústavní soud může toliko ověřit, zda soudy podaný výklad aplikovaných ustanovení je předvídatelný a rozumný a koresponduje závěrům soudní praxe, či zda naopak není výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Oproti očekávání stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, nelze považovat za protiústavní.
Jak uvedl Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 29. července 2010
sp. zn. III. ÚS 1472/10
, rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění, splňuje podmínky ustanovení § 136 o. s. ř., tj. rozhodnutí o ní je ponecháno opodstatněně na úvaze soudu, a je pak logické, že není k dispozici exaktní metoda, jak "přiměřenost" zadostiučinění definovat, resp. stanovit jeho peněžní výši (srov. odst. 11 nálezu
sp. zn. I. ÚS 1505/08
, nález
sp. zn. I. ÚS 1310/09
). Mezemi "volné" úvahy je toliko požadavek vyvarovat se libovůle, povinnost vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 5188/2007).
Především z rozhodnutí soudu prvního stupně, na jehož skutkové i právní závěry jako na správné odkázal v napadeném rozhodnutí soud odvolací, je zřejmé, že soud při zvažování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích (morální zadostiučinění v daném případě neshledal za postačující satisfakci) zjišťoval intenzitu, rozsah i délku trvání následků způsobeného zásahu, přičemž vyšel z provedených důkazů (výpovědi třídní učitelky, otce stěžovatele), dle nichž stěžovatel po úrazu a po návratu do školy neprojevoval žádné známky tísně nebo strachu a dobře se zařadil do kolektivu jak po prospěchové stránce, tak po stránce chování, a především ze závěrů znaleckého posudku znalce z oboru psychologie, který konstatoval, že v chování a prožívání stěžovatele nebylo obsaženo nic, co by svědčilo o přítomnosti niterného či vnějšího konfliktu, který by se vztahoval k zážitku úrazu. Na druhé straně soud neopomněl přihlédnout k okolnosti, že se úraz stěžovateli stal v důsledku zanedbání dozoru nad ním v prvních dnech počátku jeho školní docházky, kdy se teprve adaptoval na školní prostředí, tedy v období, kdy mu měla být věnována zvýšená pozornost, a šlo u něj tedy o značně stresující zážitek spojený s poměrně dlouhotrvající bolestí.
Nelze tedy dovodit výkladový exces ani nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu. Jak uvedl Ústavní soud výše, s ohledem na své postavení vůči soudům obecným mu nepřísluší, aby za těchto okolností přehodnocoval přiznanou výši zadostiučinění či dokonce aby sám stanovil jeho správnou výši. Stěžovatel nemůže svůj případ srovnávat s jinými, kdy bylo přiznáno odškodnění vyšší, neboť vždy je třeba vážit konkrétní okolnosti případu a této povinnosti obecné soudy v projednávané věci dostály.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu