Constitutional Court dismissed divorce appeal claiming lower courts violated mandatory family law provisions.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by a petitioner against a regional court's confirmation of a divorce decree. The petitioner argued that lower courts violated mandatory provisions of the Family Act by granting a divorce based on vague conditions and without adequately addressing the petitioner's claim that marital cohabitation could be restored. The court ruled that the lower courts properly interpreted the law, provided sufficient reasoning, and that mere disagreement with their factual findings does not constitute a violation of fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 24 odst. 1 a § 24b odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině; The Constitutional Court does not re-evaluate factual or legal conclusions of ordinary courts unless their proceedings violated constitutionally guaranteed fundamental rights, and mere disagreement with a court's interpretation of mandatory law without evidence of arbitrariness does not constitute such a violation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Hanou Vopálenskou, advokátkou se sídlem v Chebu, Obrněné brigády 20/20, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. března 2011 č. j. 14 Co 100/2011-70, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a J. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dne 23. června 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 19. listopadu 2010 č. j. 11 C 76/2010-44, kterým tento soud zamítl jeho žalobu o rozvod manželství. Napadeným rozsudkem došlo podle jeho názoru k porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nerespektovaly kogentní ustanovení § 24 odst. 1 a § 24b odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, protože rozvod manželství podmínily neurčitými obecnými podmínkami a lhůtami, jakož i vypořádáním majetkových práv, aniž by tyto podmínky byly stanoveny uvedenými ustanoveními. Konkrétně § 24 odst. 1 zákona o rodině neposkytuje žádnou oporu pro závěr, že posouzení, zda se jedná o hluboký a trvalý rozvrat manželství, závisí za situace, kdy jeden z manželů tvrdí, že by manželské soužití mohlo být obnoveno, i na délce manželského soužití ve srovnání s délkou nežití jako manželé a délkou mimomanželského svazku. Dostatečně se přitom nevypořádaly ani se skutečností, že manželé spolu v době rozhodování nežili víc než jeden rok, když stěžovatel navíc potvrdil, že žije s jinou ženou, vede s ní společnou domácnost a hodlá s ní založit rodinu, čímž vyvrátil možnost, že by z jeho strany mohlo dojít k obnovení manželského soužití. Obecné soudy vycházely pouze ze subjektivních názorů žalované, aniž by vzaly v úvahu i vyjádření žalobce. Stěžovatel se rovněž domnívá, že rozvod manželství nelze podle § 24b odst. 1 zákona o rodině podmiňovat jakýmikoliv dohodami týkajícími se majetkových práv účastníků, neboť ekonomické dopady v podobě následného vypořádání společného jmění manželů jsou jeho zákonným důsledkem. Za zvlášť závažnou újmu ve smyslu uvedeného ustanovení přitom nelze považovat ani neschopnost jednoho z manželů vypořádat se uspokojivým způsobem citově s odchodem druhého manžela ze společné domácnosti.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že v něm krajský soud vymezil obecná východiska pro posouzení právní otázky, zda ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o rodině nastal hluboký a trvalý rozvrat manželství, vzhledem ke kterému nelze očekávat obnovení manželského soužití. Ztotožnil se přitom se závěrem okresního soudu, že takováto skutečnost nebyla v předmětném řízení ze strany stěžovatele prokázána. Manželství stěžovatele uzavřené v roce 1995 totiž bylo až do listopadu 2009 plně funkční, pročež skutečnost, že v prosinci 2009 opustil společnou domácnost a po velmi krátké době známosti zahájil společné soužití se svoji přítelkyní, nelze bez dalšího hodnotit jako hluboký a trvalý rozvrat manželství. Ve svém rozsudku zároveň přisvědčil i dalšímu závěru okresního soudu, podle kterého byly splněny podmínky pro aplikaci § 24b odst. 1 zákona o rodině. V této souvislosti konstatoval, že existenci manželství ohrozil svým chováním výhradně stěžovatel, a poukázal na ekonomickou újmu, která by žalované vznikla především s ohledem na náklady spojené s bydlením v rodinném domě, jenž si manželé pořídili pomocí hypotéky v roce 2008, jakož i na citovou újmu, když se žalovaná dosud nedokázala vypořádat s odchodem manžela ze společné domácnosti.
senátu
II. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu obecně nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nýbrž do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
, N 5/3 SbNU 17).
Ačkoliv za takovýto případ lze v obecné rovině považovat i postup soudu, který by se při svém rozhodování dopustil svévole tím, že nerespektoval kogentní normu (srov. nález ze dne 2. března 2000
sp. zn. III. ÚS 269/99
, N 33/17 SbNU 235; nález ze dne 25. února 2009
sp. zn. I. ÚS 92/08
, N 36/52 SbNU 367; nález ze dne 17. května 2011
sp. zn. I. ÚS 2654/10
, bod 23), Ústavní soud neshledal žádnou skutečnost, na jejímž základě by bylo možné vyslovit takovýto závěr ve vztahu k napadenému rozsudku. Z jeho obsahu vyplývá, že krajský soud se předmětnými námitkami stěžovatele ve vztahu k výkladu § 24 odst. 1 a § 24b odst. 1 zákona o rodině, uvedenými již v jeho odvolání, zabýval v dostatečné míře a své závěry náležitě a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud proto námitky stěžovatele hodnotil pouze jako jeho nesouhlas se závěry krajského soudu, což však porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezakládá a nemůže být ani dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002
sp. zn. IV. ÚS 732/2000
, U 24/27 SbNU 293).
Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatele a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2011
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně