Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 593/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.593.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint against court costs ruling due to lack of constitutional violation.

Numero d'incarto II.ÚS 593/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed Kamila Brančík's constitutional complaint against the Regional Court in Brno regarding the denial of executorial costs. The applicant argued that the court's refusal to reimburse costs for a deceased debtor's estate violated his rights and discriminated against him compared to notaries. The court found no constitutional violation because the lower courts correctly applied the principle that the state does not bear the risk of execution costs when the debtor lacks assets, even if the debtor has died.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may intervene in ordinary courts' decisions only upon a violation of constitutionally guaranteed fundamental rights or freedoms, and dismissed complaints where no such violation was found.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal executorial costs allocation deceased debtor liability state risk assumption procedual fault requirement fundamental rights protection executorial order review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 1 odst. 1 Ústavy
čl. 2 odst. 3 Ústavy
čl. 90 Ústavy
čl. 96 odst. 1 Ústavy
90 větou první, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl.
čl. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 9 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1, čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod
čl. 14 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod
2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
§ 52 zákona č. 120/2001 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora se sídlem Sadová 15, Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 8, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2010 č. j. 26 Co 159/2010-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného usnesení Krajského soudu v Brně pro jeho rozpor s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 větou první, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 9 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. l, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.

Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 28. 7. 2009 č. j. 15 Nc 2676/2002-46 rozhodl na základě podnětu stěžovatele o zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 3. 12. 2002 s odůvodněním, že povinný dne 18. 4. 2006 zemřel, aniž by zanechal majetek. Dále rozhodl, že náklady exekuce se stěžovateli nepřiznávají (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu dalších nákladů řízení (výrok III.). Usnesení prvostupňového soudu ve výroku II. stěžovatel napadl odvoláním. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány podmínky pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku a pouze z důvodu jeho upřesnění je usnesením citovaným v záhlaví změnil a zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatel se domnívá, že postup odvolacího soudu ve věci a jím podaný výklad zákona je diskriminační. Soud se dle jeho názoru odmítl řídit vůlí zákonodárce, který jednoznačně stanovil, že v případě nemajetnosti povinného je povinen alespoň náhradu hotových výdajů hradit oprávněný. Nelze-li takto postupovat, pak je namístě ve smyslu ustanovení § 52 a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, přiměřeně použít ustanovení § 270 odst. 3 o. s. ř., dle něhož náklady provedení exekuce platí stát, což plyne i z postavení exekutora, který se v rámci své činnosti podílí na výkonu státní moci soudní jako úřední osoba. V tomto smyslu zpochybňuje i část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu reagující na jeho předchozí argumentaci ústící ve stejný požadavek. Své postavení pak stěžovatel přirovnává k postavení notáře jako soudního komisaře v dědickém řízení, jehož odměnu a hotové výdaje v případě předlužení dědictví platí stát. Je přesvědčen, že není dán žádný důvod, aby se stát choval vůči soudnímu exekutorovi odlišně, tedy diskriminačně, a namítá, že v tomto rozsahu se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho odvoláním. Napadené rozhodnutí je dle jeho mínění krajně extrémní a nespravedlivé.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

V projednávané věci Ústavní soud žádná pochybení obecných soudů odůvodňující jeho zásah neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice, kterou započal již ve svém odvolání, nicméně jeho argumentace k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolává, nevede.

Ústavní soud má za to, že odvolací soud se věcí stěžovatele podrobně zabýval a své rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Při rozhodování o úhradě nákladů exekuce především respektoval judikaturu Ústavního soudu, a to zejména jeho právní závěry vyjádřené v nálezu ze dne 5. 5. 2009

sp. zn. IV. ÚS 314/09

. V tomto nálezu, jakož i v dalších rozhodnutích (např. nález ve věci vedené pod

sp. zn. III. ÚS 455/08

), také Ústavní soud poukazuje na svůj nález

sp. zn. III. ÚS 1266/08

, v němž "akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Nelze se ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekučního řízení. Ústavní soud zaujal názor, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného (respektive nákladů exekuce), přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým stěžovateli nebyla přiznána úhrada nákladů exekuce, je s citovanou judikaturou souladné. Krajský soud v posuzované věci správně aplikoval příslušná ustanovení exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. a při svém rozhodování správně vycházel z kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného. Jeho rozhodnutí proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Samotná skutečnost, že se stěžovatel s právními závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 28. června 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu