Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1295/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.1295.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses attorney's constitutional complaint regarding fair trial rights and conflict of interest claims.

Numero d'incarto II.ÚS 1295/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an attorney acting as bankruptcy administrator against lower court rulings on litigation costs. The applicant argued that courts failed to consider his statutory duties and that a conflict of interest rendered his representation invalid, yet the courts found no specific grounds for exclusion. The court held that the right to a fair trial does not guarantee a successful outcome and that the attorney's duty to avoid conflicts is a professional obligation monitored by the bar association, not the state.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court; Law on Advocacy; The right to a fair trial does not guarantee a successful outcome, and the state does not monitor compliance with professional ethical rules for advocates, which are enforced by the self-governing bar association.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair trial rights conflict of interest attorney ethical duties bankruptcy administrator litigation costs legal representation validity

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Law No. 85/1996 Coll. on Advocacy

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER s. r. o., se sídlem Revoluční 1080/2, Praha 1, IČ: 25780590, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 43 Cm 151/2007-89 ze dne 26. 5. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 358/2010-123 ze dne 22. 2. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel z pozice žalobce domáhal na žalovaném Ing. L. S. zaplacení částky 2.400.000,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení vzal stěžovatel svoji žalobu v plném rozsahu zpět s tím, že došlo k realizaci pohledávky jejím zpeněžením v rámci konkursního řízení, čímž zanikla aktivní legitimace stěžovatele k jejímu vymáhání. Krajský soud v Plzni proto napadeným usnesením č. j. 43 Cm 151/2007-89 ze dne 26. 5. 2010 řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 103.080,- Kč (výrok II.), shledávaje procesní zavinění za zastavení řízení na jeho straně.

Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 358/2010-123 ze dne 22. 2. 2011 posléze odmítl odvolání stěžovatele směřující do výroku I. usnesení nalézacího soudu, ve výroku II. toto rozhodnutí potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč.

Stěžovatel uvedená rozhodnutí obecných soudů označuje za protiústavní. Obecné soudy podle stěžovatele při svém rozhodování o nákladech řízení nevzaly v potaz, že plnil své zákonné povinnosti jako správce konkursní podstaty, jestliže vymáhal pohledávku na žalovaném. Zahájení řízení zavinil žalovaný, který odmítl splnit své zákonné povinnosti ve vztahu k věřitelům. Stěžovatel rovněž setrval na svém stanovisku předneseném v řízení před obecnými soudy, podle něhož smlouva o právním zastoupení uzavřená mezi žalovaným a jeho právním zástupcem je neplatná dle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 85/1996 Sb."), a to pro rozpor zájmů, do kterého se zmiňovaný právní zástupce dostal tím, že zastupoval věřitele, úpadce a proti nim osoby domáhající se vyloučení majetku z konkursní podstaty a osoby, které odmítají plnit do konkursní podstaty. Rozpor zájmů těchto osob je dán zákonem a je nesporný. Stěžovatel uvádí, že bylo povinností obecných soudů přihlédnout k neplatnému právnímu úkonu z úřední povinnosti a rozhodnout o vyloučení takového zástupce z řízení. Navzdory opačnému tvrzení obecných soudů spadá dle názoru stěžovatele toto rozhodnutí výlučně do pravomoci obecných soudů a nikoliv stavovské organizace, které zásah do soudního procesu nepřísluší. Obecné soudy tedy pochybily, pokud v řízení na straně žalovaného jednaly s osobou, která neměla oprávnění takto vystupovat, čímž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Svým "nepřiměřeným a zcela restriktivním způsobem rozhodování a výkladu práva" obecné soudy dále omezily i jeho vlastnické právo

Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal přitom ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Spor o náhradu nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze totiž z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 224/98

ze dne 8. 7. 1999, N 98/15 SbNU 17).

V projednávaném případě obecné soudy aplikovaly ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), podle něhož, pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení, je i toto ustanovení vykládáno teorií i praxí ryze procesně. Zavinění je proto třeba posuzovat z procesního hlediska (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář. I. díl. 7. vydání, 2006, str. 662). Citované ustanovení formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo hmotně právní důvody jejich jednání. Ústavní soud nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního zpochybňovat, neboť ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradě nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 549/06

ze dne 29. 11. 2006, N 213/43 SbNU 381).

Vycházeje z výše uvedených tezí má Ústavní soud za to, že obecné soudy nepochybily, jestliže zkoumaly důvody zastavení řízení výlučně z procesního hlediska, aniž by přistoupily na stěžovatelovu argumentaci stran plnění povinností správce konkursní podstaty. Jak poznamenal odvolací soud v napadeném usnesení, správce konkursní podstaty, stejně jako jiný žalobce, musí být srozuměn s možností náhrady nákladů řízení druhé straně v případě neúspěchu ve sporu. Skutečnost, že žalovaná pohledávka byla v průběhu řízení zpeněžena, v důsledku čehož vzal stěžovatel žalobu zpět, není důvodem pro odepření náhrady nákladů řízení druhé procesní straně. Odvolací soud se s ohledem na předloženou argumentaci zabýval i možností užití § 150 o. s. ř., ovšem s negativním výsledkem.

Co se týče tvrzeného rozporu mezi zájmy žalovaného a jeho právního zástupce, k obsahově i právně podobné problematice se Ústavní soud již vyjádřil, a to ve věci

sp. zn. II. ÚS 2148/09

, která byla též zahájena z podnětu stěžovatele. Závěry učiněné v dané věci lze plně aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat a shodně s nimi uvádí následující:

V případě, kdy účastník zvolí kvalifikované právní zastoupení advokátem, soud je zákonem zmocněn toliko k posouzení, zda zájmy zastoupeného účastníka nejsou v rozporu se zájmy jeho zástupce (§ 32 o. s. ř.). Pokud tento rozpor soudy neshledají (jak se v posuzované věci stalo), nemohou účastníkem učiněné volbě právního zastoupení zabránit, neboť právo na právní pomoc je garantované na úrovni ústavně zaručených práv [čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b), c), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a je jedním ze základních komponentů spravedlivého procesu. Tato ústavní záruka se přirozeně promítá i do procesních předpisů (§ 24, § 29 o. s. ř; § 2 odst. 13, § 33 odst. 1, § 35 a násl. trestního řádu). Je vždy věcí osoby, která v řízení vystupuje jako účastník, zda takto koncipovaného práva využije a kdy a koho z osob k tomu oprávněných svým zastupováním, resp. obhajobou, pověří. Za uskutečněnou volbu potom nese odpovědnost především ona sama.

Na druhé straně z práva svobodné volby zástupce současně vyplývá zástupcova povinnost podřídit výkon právního zastoupení podmínkám zákona a dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání.

Stěžovateli lze přisvědčit, že podle jednoho z pravidel pro výkon advokacie, které upravuje zákon č. 85/1996 Sb., advokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá [§ 19 odst. 1 písm. a) citovaného zákona]. Nad dodržováním těchto a řady dalších pravidel vymezených uvedeným zákonem nicméně nedohlíží stát, nýbrž samosprávná stavovská organizace advokátů, kterou je Česká advokátní komora, a to v rámci kárného řízení dle § 32 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. Stěžovateli přitom nic nebránilo (ani nebrání), aby se s tvrzeními, která uvádí v nyní posuzované věci, obrátil na tuto instituci.

Neobstojí ani stěžovatelova námitka týkající se otázky absolutní neplatnosti smlouvy o právním zastoupení. V případě, že by obecné soudy shledaly rozpor mezi zájmy právního zástupce a zájmy účastníka jím zastupovaného, došlo by k vyloučení takového zástupce přímo ze zákona, aniž by o tom soud vydával konkrétní rozhodnutí. Takový rozpor však obecné soudy v posuzované věci nezjistily. Otázkou platnosti smlouvy o právním zastupování se vzhledem k výše již vyloženým zásadám nahlížení obecných soudů na právní zastoupení advokátem obecné soudy dále zabývat nemohly.

Rozhodnutími obecných soudů tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ustanovení čl. 38 Listiny, jehož porušení stěžovatel dále zmiňuje, upravuje právo na zákonného soudce a právo na veřejné projednání věci bez průtahů a v přítomnosti účastníka. Ústavní soud v souvislosti s napadenými rozhodnutími jeho porušení v případě stěžovatele neshledal.

Ústavnímu soudu závěrem tedy nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu