Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights regarding new evidence and judge bias.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against lower court decisions denying a motion to reopen criminal proceedings. The applicant argued that new expert evidence regarding travel time disproved his alibi and claimed a judge's prior involvement constituted bias. The court found no violation of fundamental rights, labeling the applicant's arguments as mere polemics against the lower courts' established reasoning.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní stížnost se odmítá, pokud stěžovatel neprokáže porušení ústavně zaručených práv a svobod a jeho námitky jsou pouze polemikou s právními závěry obecných soudů.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Veckem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Labem, Karla Maye 250, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 50/2011 ze dne 9. března 2011 a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 3 T 61/2006 ze dne 13. ledna 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do práva domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech usnesením sp. zn. 3 T 61/2006 ze dne 13. ledna 2011 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 61/2006 (dále jen "návrh na obnovu řízení") s tím, že nebyly shledány důvody obnovy dle § 278 trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 6 To 50/2011 ze dne 9. března 2011 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podal návrh na povolení obnovy řízení především proto, že podle jeho názoru vyšly nově najevo skutečnosti, které mu v době konání hlavního líčení a ani v době vyhlášení rozsudku nebyly známy a neměl možnost si tyto skutečnosti exaktně ověřit, byť by o nich věděl.
Jedním ze závažných důkazů proti stěžovateli bylo, že dne 23. prosince 2005 měl uskutečnit v době od 9,16 hod. do 11,00 hod. cestu z Litoměřického náměstí, od budovy pobočky SCP, do Plzně, k pobočce SCP, Slovanská Alej 30, kde měl spoluodsouzený L. provést jeden ze stíhaných úkonů. Soud tuto skutečnost podle stěžovatele přešel konstatováním, že trasu Litoměřice - Plzeň, přes Prahu je možno za 1 hodinu a 44 minut díky dálnici a silnému vozidlu BMW či Superb ujet, a že tedy mohl stěžovatel být v té době v Plzni přítomen. Stěžovatel k návrhu na obnovu řízení předložil odborné vyjádření soudního znalce Ing. R. (dále jen "znalec") ze dne 8. června 2010. Ze znalcova odborného vyjádření vyplývá, že za ideálních podmínek a bez jakékoliv zastávky cestou by trvala jízda z Litoměřic přes Prahu do Plzně, ke středisku SCP ve Slovanské Aleji 30, celkem 1 hodinu a 44 minut. Za použití dalších postupů došel znalec k závěru, že bez zastávky lze uvedenou trasu ujet v čase mezi 1 hodinou a 59 minutami až 2 hodin a 9 minut. Stěžovatel je přesvědčen, že tato nová, odborníkem doložená skutečnost, ukazuje na to, že soud prvního stupně nepřezkoumal řádně tento problém a přesto uznal stěžovatele vinným z trestného činu, ačkoliv je nyní doloženo, že se tohoto činu dne 23. prosince 2005 nemohl dopustit, neboť v čase, kdy k němu mělo dojít, nemohl být na místě, tedy v Plzni, před pobočkou SCP, Slovanská Alej 30.
Soudy, které rozhodovaly o návrhu na obnovu řízení, podle stěžovatele tento znalecký posudek podrobně neprozkoumaly, ačkoliv jde o zásadní dokument vyvracející předchozí zdůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel mohl jet údajně i jinou trasou, nebo mohl porušovat dopravní předpisy a jet vyšším rychlostmi, než-li je povoleno. S přihlédnutím k tomu, že cesta se měla konat 23. prosince, je ale podle stěžovatele evidentní, že s největší pravděpodobností nebylo možno jet vyššími rychlostmi, než povolují dopravní předpisy, a to především s ohledem na stav komunikací v tehdejší době. I jiné trasy, jak uvádí soud, by však byly delší a časově náročnější a stěžovatel je přesvědčen, že nelze tento argument soudu akceptovat.
Stěžovatel proto v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že řízení o návrhu na obnovu řízení trpí závažnou vadou, když nebyl připuštěn nový, kvalifikovaný důkaz, který mohl významným způsobem ovlivnit celou důkazní stavbu procesu ve prospěch stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil též složení senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o návrhu na obnovu řízení, a to pro možnou podjatost některého z jeho členů, neboť účastníkem trestního řízení před soudem prvního stupně byla buď JUDr. M. Š., nebo JUDr. V. N. Stěžovatel tak vyjadřuje domněnku, že jednání uvedeného senátu nemohlo být v souladu se zákonem a senát rozhodující o povolení obnovy řízení měl jednat v jiném složení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž dostatečně vyložily, proč předložený znalecký posudek nepovažovaly za důkaz, který by mohl sám o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již známými mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a proč tedy obnovu řízení nepovolily. Ústavní soud nemá těmto závěrům učiněným obecnými soudy co vytknout. Protože Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, stejně jako k ní cokoli dodávat, odkazuje na jejich rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatele neshledal.
Ačkoli obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatele, neuvádí stěžovatel žádné skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Za této situace nezbývá, než jeho ústavní stížnost hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
Pokud jde o namítanou podjatost některého ze členů senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o povolení obnovy řízení, poukazuje Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tvo 34/2001 ze dne 27. 3. 2001, ve kterém se k dané problematice konstatuje, že "ustanovení § 30 tr. řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v § 30 odst. 2 a 3 tr. řádu, ... Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování v téže věci zcela zřejmě svědčila o tom, že nyní soudce již není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě." Ke stejnému závěru dospěl také Ústavní soudu v usnesení
sp. zn. III. ÚS 62/04
ze dne 15. 4. 2004 (in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, s. 409 a násl.).
Stěžovatelův názor na nutnost vyloučení některého ze členů senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o povolení obnovy řízení z projednávání věci tedy nemá žádnou oporu v zákoně. Stěžovatel navíc nikterak nekonkretizuje, v čem přesně měla spočívat podjatost tohoto člena senátu, když pouze uvádí, že některý z členů senátu byl účastníkem trestního řízení před soudem prvního stupně (což zřejmě znamená a Ústavní soud tuto skutečnost ověřil, že tento člen senátu - jedná se o Vilmu Němcovou - byl členem senátu soudu prvního stupně rozhodujícího v trestním řízení ve věci stěžovatele sp. zn. 3 T 61/2006 i členem senátu rozhodujícím o návrhu na obnovu řízení).
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu