Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1144/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.1144.11.2 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding court costs ruling as not violating fundamental rights.

Numero d'incarto I.ÚS 1144/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a wheat supplier against a regional court's decision denying litigation costs. Although the applicant won the underlying contract dispute, the appellate court refused cost reimbursement due to the parties' unprofessional conduct and procedural delays. The court held that such cost rulings generally do not violate fundamental rights unless they involve extreme procedural excesses, which were not present here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 150 OSŘ; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court reviews court cost decisions only for extreme procedural excesses; mere incorrect application of § 150 OSŘ does not constitute a violation of fundamental rights under Article 36 of the Charter.

Parole chiave

Generato dall'IA
court costs allocation Constitutional Court review procedural excess fundamental rights litigation expenses unprofessional conduct Charter of Fundamental Rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 150 OSŘ
Pokud jde o náklady řízení, konstatoval, že stěžovatel byl sice v řízení úspěšný, ale v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, ve smyslu § 150 OSŘ, pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
11 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Plzeň, Slovanská tř. 136, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2011, čj. 25 Co 309/2010 - 308, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroku II. a III. v záhlaví označeného rozsudku, kterými rozhodl o nákladech řízení. Podle stěžovatele byla uvedeným rozsudkem porušena jeho ústavní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel se totiž žalobou domáhal na žalovaném Ing. M. P. zaplacení částky 16.165,70 Kč za dodanou pšenici a byl ve sporu zcela úspěšný. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení je de facto sankcionován za nezákonný a nelogický postup soudu prvního stupně.

Z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2010, čj. 6 C 106/2007 - 254, tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 16.165,70 Kč s úroky z prodlení z této částky. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů a výrokem III. uložil každému z nich zaplatit státu zálohované náklady řízení jednou polovinou.

Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že odvoláním napadeným rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, vydaným v pořadí jako druhým, okresní soud žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 58.363,- Kč. Jedná se o řízení, ve kterém stěžovatel požadoval po žalovaném zaplacení nedoplatku ceny dodané pšenice ve výši 16.165,70 Kč, kterou mu vyúčtoval postupně dvěma fakturami v celkové výši 72.746,- Kč. Žalovaný mu zaplatil pouze 56.580,30 Kč, proto se žalobou domáhal zmíněného doplatku.

Na základě odvolání žalobce se věcí zabýval odvolací soud a dospěl k závěru, že pokud není prokázána existence kupní smlouvy, pak poskytnuté plnění (dodávka pšenice) představuje mezi stěžovatelem a žalovaným plnění bez právního důvodu. Majetkový prospěch získaný žalovaným z tohoto plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 a násl. ObčZ. Okresní soud se výší tohoto bezdůvodného obohacení nezabýval. Zabýval se jí tedy odvolací soud, který po zjištění obvyklé ceny potravinářské pšenice v době zmíněného bezesmluvního plnění (2.800,- Kč za tunu), žalobě vyhověl.

Pokud jde o náklady řízení, konstatoval, že stěžovatel byl sice v řízení úspěšný, ale v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, ve smyslu § 150 OSŘ, pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. V dané věci totiž oba účastníci sporu jednali "prapodivným a nejasným způsobem", tedy naprosto neprofesionálně. Stěžovatel, jako žalobce, si včas neujasnil, kdo je skutečný kupující. Vzájemně nevěděli, kdo, komu a co prodává, což nakonec vyústilo ve zmíněný bezesmluvní vztah. Toto vzájemné nedorozumění pak vedlo nejen k průtahům řízení, ale i k tomu, jak nakonec okresní soud celou věc vyhodnotil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování o nákladech řízení nesprávně postupoval podle § 150 OSŘ a před svým rozhodnutím účastníkům nesdělil, jak hodlá otázku náhradu nákladů řešit. Nedal jim tak možnost se k takovému postupu vyjádřit.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran ve věci a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zasáhnout pouze v případech, kdy by došlo k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

III. ÚS 255/05

). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu procesněprávních ustanovení, což představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. Aby bylo dosaženo ústavněprávní povahy problému, musí tyto vady dosáhnout značné intenzity, Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu. Aplikace § 150 OSŘ v konkrétní věci tak přísluší zásadně obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto volného uvážení obecných soudů zasahovat, nejsou-li splněny základní podmínky, jak uvedeno shora. Ústavní soud může pouze přezkoumat, zda obecný soud při použití § 150 OSŘ nevybočil ze zásad spravedlivého procesu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve výrocích o nákladech řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud (při rozhodování o náhradě nákladů řízení) postupoval v souladu s ustanovením § 150 OSŘ. Nevybočil ze standardního výkladu zmíněného ustanovení, který je v praxi obvykle respektován. Svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně odůvodnil a vyložil, v čem spatřuje důvod pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému stěžovateli. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by napadený rozsudek posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu