Constitutional Court dismisses appeal claiming procedural unfairness regarding enforcement of litigation costs from security proceeds.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by CDV-2, LTD., against lower court rulings limiting the recovery of litigation costs to the proceeds from the sale of pledged property. The plaintiff argued that litigation costs are independent of the secured claim and should be recoverable from any assets of the debtor. The court held that determining the scope of litigation costs is a matter of ordinary law within the jurisdiction of regular courts, not the Constitutional Court, absent extreme arbitrariness.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review ordinary court decisions on litigation costs unless there is extreme arbitrariness or a fundamental violation of justice principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti obchodní společnosti CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, AK Balcar Polanský Eversheds se sídlem Elišky Peškové 735/15, 151 31 Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 5. 2010 čj. 18 C 213/2007-89 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2010 čj. 29 Co 560/2010-149, v rozsahu, jímž bylo omezeno uspokojení nároku na náhradu nákladů řízení pouze z výtěžku zpeněžení zástavy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka uvedla, že v řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi a Krajským soudem v Praze bylo vyhověno její žalobě proti žalované H. H. o zaplacení 1 689 619,50 Kč s příslušenstvím s uspokojením pohledávky z výtěžku prodeje zástavy. Soudy obou stupňů jí též přiznaly právo na náhradu nákladů řízení, uspokojení tohoto nároku však vázaly na výtěžek z prodeje zástavy s odůvodněním, že příslušenstvím pohledávky jsou mj. i náklady spojené s jejím uplatněním. S tímto právním názorem stěžovatelka nesouhlasila, neboť dle jejího názoru je třeba odlišit pohledávku zajištěnou zástavním právem od nároku na náhradu nákladů řízení v případě, že zástavní věřitel úspěšně uplatní svůj nárok ze zástavního práva u soudu vůči zástavnímu dlužníkovi. Nárok na náhradu nákladů řízení nemá nic společného se zajištěnou pohledávkou, je samostatným nárokem a lze ho uspokojit z jakéhokoliv majetku zástavního dlužníka; omezení uspokojení svého nároku tak stěžovatelka považovala za porušení svých práv.
Z napadených rozsudků přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalovaná, která je výlučnou vlastnicí nemovitostí v k. ú. Bělá pod Bezdězem, a to budovy č.p. 23 na stavební parcele č. 266, stavební parcely č. 266, stavební parcely č. 2150 a pozemku p. č. 31, byla zavázána povinností zaplatit stěžovatelce žalovanou částku s vyčísleným úrokem z prodlení, náklady nalézacího řízení ve výši 30 184,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 25 080,- Kč s tím, že stěžovatelka je oprávněna domáhat se uspokojení této své pohledávky po žalované pouze z výtěžku prodeje zástavy, kterou jsou předmětné nemovitosti v k. ú. Bělá pod Bezdězem.
Nalézací i odvolací soud přiznaly úspěšné stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení, které označily jako náklady spojené s uplatněním pohledávky ve smyslu ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák., a proto spojily způsob uspokojení žalované pohledávky a přiznaného práva na náhradu nákladů řízení i z hlediska jejich zaplacení pouze z výtěžku prodeje zástavy. K odvolacím námitkám stěžovatelky týkajících se té části náhradově nákladového výroku rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jimiž bylo omezeno uspokojení pohledávky na náhradu nákladů řízení z výtěžku zpeněžení zástavy, Krajský soud v Praze s odkazem na shora citované ustanovení občanského zákoníku potvrdil závěr okresního soudu o tom, že pod náklady spojené s uplatněním pohledávky spadají i náklady soudního řízení, pokud byla v občanském soudním řízení úspěšně uplatněna jejich náhrada.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu vymezeném stěžovatelkou z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení
sp. zn. III.ÚS 109/03
,
sp. zn. IV.ÚS 10/98
,
sp. zn. I.ÚS 30/02
dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či
sp. zn. IV.ÚS 303/02
, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 224/98
, Sb. n. u., sv. 15, str. 17,
sp. zn. II. ÚS 598/2000
, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
V projednávané věci pochybení, které by mělo ústavněprávní relevanci, Ústavní soud neshledal. Otázka, co je příslušenstvím pohledávky, řeší podústavní právo, kterou Okresní soud v Mladé Boleslavi a Krajský soud v Praze v souvislosti s přiznanou náhradou nákladů řízení interpretovaly v souladu s dosavadní judikaturou obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 30. 3. 2009 sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, usnesení ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009), způsobem, který Ústavní soud akceptoval (srov. nález ze dne 26. 8. 2010
sp. zn. III.ÚS 101/05
, dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Totožnými námitkami vznesenými v ústavní stížnosti se zabýval v odvolacím řízení již Krajský soud v Praze; lze tedy i v tomto směru konstatovat, že postupoval v rámci daném příslušnými procesními normami. Skutečnost, že stěžovatelka s postupem a závěry obecných soudů nesouhlasí, pro kasaci napadených rozhodnutí sama o sobě nepostačuje. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. června 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu