Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding unfair process in civil debt judgment.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by Moravia Shop Invest against civil court rulings ordering a debt payment. The applicant argued that the courts violated her right to a fair process by treating a settlement agreement as a binding debt acknowledgment under commercial law. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts applied civil procedure law correctly and the applicant exhausted all available legal remedies.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 82/1998 Coll., Constitution of the Czech Republic: The Constitutional Court's role is limited to protecting constitutional rights, not reviewing ordinary legality, and it dismisses complaints where the applicant merely disputes legal conclusions without advancing the case to a constitutional level.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 808/66, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 1604/2010-185, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009 č. j. 2 Cmo 249/2008-158 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2007 č. j. 52 Cm 72/2006-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž bylo údajně porušeno její základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze v části výroku pod bodem I, kterou bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.000.000,- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Přestože je tato skutečnost stěžovatelce známá z řady jiných rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž rozhodoval o jejích ústavních stížnostech, opětovně staví Ústavní soud do role další soudní instance a vyžaduje přehodnocení závěru obecných soudů.
Po přezkoumání argumentů stěžovatelky a napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že obecné soudy dospěly k závěru, že písemnost, označená jako dohoda o narovnání ze dne 10. 3. 2004, je neplatná, ale je ji nutné považovat za právní úkon uznání závazku podle § 323 obchodního zákoníku. S tímto závěrem stěžovatelka zásadně nesouhlasí. Podstatou argumentů stěžovatelky je její polemika s právními závěry soudů, aniž by ji doplnila argumentací, která by její věc jakkoli "posunula" do ústavněprávní roviny.
Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces není důvodné, neboť Ústavní soud zjistil, že obecné soudy její věc po právní stránce zhodnotily zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"). Stěžovatelka využila možnosti uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva a samotná skutečnost, že řízení skončilo způsobem, se kterým se neztotožňuje, odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky proti výroku pod bodem I rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2007 č. j. 52 Cm 72/2006-78 v části výroku pod bodem I, jíž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.000.000,- Kč s příslušenstvím od 1. 10. 2005 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušenému odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Tyto závěry dovolacího soudu nijak nezasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu