Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1138/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.1138.11.1 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed for failing to challenge the Supreme Court's final decision first.

Numero d'incarto III.ÚS 1138/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two tenants against lower court rulings regarding an invalid lease termination. Although the tenants argued violations of constitutional rights, the Court noted that the Supreme Court had already issued a final decision dismissing their appeal. The Court ruled that the proper procedure required challenging this final Supreme Court decision first before seeking constitutional review of the lower court judgments.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A constitutional complaint must first challenge the final judicial decision; otherwise, the principle of legal certainty is violated.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint procedure final decision requirement legal certainty principle Supreme Court review procedural exhaustion

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. K. Z. a 2. M. K., obou zastoupených JUDr. Jitkou Pokornou, advokátkou v Praze 1, Michalská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 č. j. 28 Co 503/2008-64 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 6. 2008 č. j. 18 C 16/2007-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelé navrhují zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, neboť mají za to, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a z kopií přiložených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž tento soud určil, že výpověď z nájmu bytu vedlejších účastníků (v řízení před obecnými soudy žalobců) k bytu, specifikovaném v rozsudku, je neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 1. 2011 č. j. 26 Cdo 3407/2009-80.

Ve své ústavní stížnosti napadají stěžovatelé pouze shora uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, ačkoli ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, avšak k takové nápravě nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytnutém zákonem k ochraně práva. Je-li přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatelů, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatelů, aniž by tyto musely být ve shodě se všemi námitkami v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (např. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí, co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (např. rozsudkem či usnesením), tak učinil. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Tyto procesní skutečnosti jsou zcela evidentní a pro rozhodování Ústavního soudu relevantní (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 1996

sp. zn. IV. ÚS 219/96

, ze dne 15. 1. 1997

sp. zn. IV. ÚS 58/95

nebo ze dne 5. 3. 2009

sp. zn. IV. ÚS 888/08

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2011

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu