Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 364/11 ECLI:CZ:US:2011:4.US.364.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against Supreme Court's rejection of appeal due to low monetary value threshold.

Numero d'incarto IV.ÚS 364/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against the Supreme Court's decision to dismiss an appeal. The petitioner argued that the Supreme Court violated his right to a fair trial by rejecting an appeal based on a monetary threshold of 50,000 CZK, despite the total liability being 200,000 CZK. The Court held that the statutory limitation applies to each individual claim separately, meaning the appeal was inadmissible for each of the four distinct claims under 50,000 CZK.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; The limitation on appeal admissibility based on monetary value applies to each individual claim separately, rendering an appeal inadmissible if every distinct claim falls below the statutory threshold, regardless of the aggregate amount.

Parole chiave

Generato dall'IA
admissibility of appeal monetary threshold separate claims constitutional complaint fair trial rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění novely provedené zákonem č.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 90 věta první Ústavy
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na spravedlivé soudní řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bauerem, advokátem se sídlem Brno, Kotlářská 34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 30 Cdo 1639/2010-122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 7. února 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na řádný zákonný proces zaručené čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na spravedlivé soudní řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. května 2009 č. j. 24 C 73/2008-51 uložil stěžovateli zaplatit každému ze čtyř žalobců částku 50 000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 1 Co 185/2009-81 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti vydaným rozsudkům podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako dovolací důvod uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., není dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč a v obchodních věcech 100 000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Z důvodu, že ve věci bylo rozhodnuto (ve věci nikoliv obchodní) o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč o nároku každého z žalobců, Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat důvody tohoto dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle popsal průběh řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím a poté vyjádřil nesouhlas s důvody, pro které bylo podané dovolání odmítnuto. Stěžovatel má za to, že ve výsledku bylo ve věci rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 200 000,- Kč, neboť mu byla uložena povinnost zaplatit každému z žalobců částku 50 000,- Kč. Postup Nejvyššího soudu je dle jeho názoru naprostým popřením kogentního ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř. a v konečných důsledcích představuje flagrantní porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Dále stěžovatel na svoji obranu uvedl, že se při podání dovolání řídil poučením vrchního soudu o možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek - že proti němu není dovolání přípustní, ledaže po podání dovolání dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z uvedeného poučení stěžovatel dovozuje, že i vrchní soud zastává na posuzování tzv. bagatelních věci shodný právní názor se stěžovatelem.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelem podané dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.

Ústavní soud podotýká, že se s právní otázkou, nastolenou v ústavní stížnosti, již zabýval. V usnesení ze dne 13. března 2003

sp. zn. I. ÚS 516/01

(dostupné on line in http://nalus.usoud.cz a in ASPI), kterým byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001 sp. zn. 33 Cdo 2789/2000, v souvislosti s aplikací původního ustanovení § 238 odst. 2 písm. a). o. s. ř. [nyní podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] uvedl: "Závěry dovolacího soudu, který nárok každé ze stěžovatelek posuzoval samostatně, tj. ve výši nižší než 20.000,- Kč, jsou v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž "přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) a § 239 odst. 3 o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 20 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, in: Soudná judikatura 2000, 5: 182). Shodně uvádí i uznávaná literatura (srov. též Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, 2001, str. 988). Tato judikatura a literatura je podle přesvědčení Ústavního soudu i z ústavně právního hlediska akceptovatelná."

Ze stejného důvodu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. června 2006

sp. zn. II. ÚS 216/06

(dostupné on line in http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006 č. j. 32 Odo 1543/2005-152. V předmětné věci Nejvyšší soud vyšel z toho, že se jedná o dva samostatné nároky, byť oba jednotlivé nároky byly uvedeny pod jedním výrokem, a proto musel aplikovat právě § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

V usnesení ze dne 26. března 2009

sp. zn. III. ÚS 2097/08

(dostupné on line in http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání ve věci uplatněné náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zdůraznil, že: "Omezení přípustnosti dovolání peněžitou částkou dle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. řádu platí obecně, tedy nejen pro věci týkající se náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb."

Výše uvedené závěry v plné míře dopadají i na nyní projednávanou věc, neboť není rozhodující, že o nároku každého ze žalobců vůči stěžovateli bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že závěr dovolacího soudu v posuzované věci, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Pro úplnost lze dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat.

K námitce stěžovatele, který z poučení uvedeném v rozsudku vrchního soudu dovozuje přípustnost dovolání v dané věci, lze uvést, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu důsledkem chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích (dovolání) může být zachování lhůty k podání opravného prostředku, nikoli přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2003 sp. zn. 29 Odo 931/2003, ze dne 14. května 2002 sp. zn. 29 Odo 809/2001, ze dne 30. dubna 2002 sp. zn. 29 Odo 709/2001 a ze dne 5. září 2000 sp. zn. 29 Cdo 1015/99 (dostupné on line in www.nsoud.cz a in ASPI a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. března 2011

sp. zn. IV. ÚS 1506/10

in http://nalus.usoud.cz).

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci Nejvyšší soud učinil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci Nejvyšším soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. května 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu