Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding land restitution proceedings and legal costs.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two parties against lower court rulings in a land restitution dispute. The applicants argued that the courts incorrectly excluded them from proceedings and denied them legal costs, claiming violations of fundamental rights. The court rejected these claims, ruling that the lower courts' interpretations of the Land Law were consistent with established case law and did not constitute a violation of fundamental rights or require a new legal ruling.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud soudy správně aplikovaly specifická ustanovení o účastnících řízení a jejich závěry nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ J. V. a 2/ Invest Košíře, spol. s r. o., se sídlem Praha 10, Košická 63/30, obou zastoupených Mgr. Davidem Michalem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 28, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. února 2008 č. j. 11 C 118/2007-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008 č. j. 24 Co 173/2008-87 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010 č. j. 28 Cdo 2285/2009-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 11. ledna 2011, se stěžovatelé domáhali podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé spojili ústavní stížnost s žádostí o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 118/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 2. března 2007 domáhali, aby bylo rozhodnutím soudu změněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu z 1. listopadu 2006 č. j. PÚ 3153/06 tak, "že se povoluje obnova řízení vedeného u Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha pod sp. zn. PÚ 6929/92". Stěžovatelé poukazovali na to, že pozemek parc. č. 1514/1 (o výměře 22 193 m2) v katastrálním území Košíře (obec hl. m. Praha) nabyl první stěžovatel ve veřejné dražbě ke dni příklepu 21. listopadu 2005. Stalo se tak tedy před tím, než došlo k vydání rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. dubna 2006 č. j. PÚ 6929/92, jímž bylo určeno, že PhDr. V. P., Ing. arch. V. P. a E. T. jsou vlastníky předmětného pozemku. První stěžovatel následně uvedený pozemek převedl darovací smlouvou ze dne 19. dubna 2006 na druhého stěžovatele. Stěžovatelé měli za to, pokud došlo k dražbě ještě před rozhodnutím pozemkového úřadu o jeho vydáním restituentům, rozhodl tak správní úřad bez účasti prvního stěžovatele, který jako vlastník nemovitosti byl zbaven možnosti podání opravných prostředků a byl proto dán důvod pro obnovu řízení, neboť vyšly najevo dosud neznámé skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být v řízení před pozemkovým úřadem o restitučním nároku oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") uplatněny. Žádosti o obnovu řízení nebylo vyhověno a nebylo vyhověno ani podanému odvolání s odůvodněním, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, umožňuje podat návrh na obnovu řízení pouze účastníku pravomocně skončeného řízení (§ 100 správního řádu). Stěžovatelé proto napadli rozhodnutí, kterými nebyla obnova řízení povolena žalobou podle § 244 a násl. o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. února 2008 č. j. 11 C 118/2007-69 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2008 č. j. 24 Co 173/2008-87 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s tím, že okruh účastníků o restitučních nárocích je taxativně vymezen v ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě.
Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. října 2010 č. j. 28 Cdo 2285/2009-108 dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl. Ústavní soud sice konstatuje, že stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti usnesení dovolacího soudu výslovně nenapadli, v odůvodnění ústavní stížnosti je však uvedli. Proto Ústavní soud reflektoval celý obsah ústavní stížnosti, tedy interpretoval ústavní stížnost tak, že se napadá i usnesení dovolacího soudu (srov. § 73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelé pochybení soudů spatřovali zejména v nesprávném a ve formalistickém posouzení otázky, zda první stěžovatel byl účastníkem řízení před pozemkovým úřadem dle ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě. Stěžovatelé tvrdili, že citované ustanovení nabylo účinnosti teprve od 1. července 1993, nebylo možné je aplikovat v řízení zahájeném před tímto datem, tj. ani v dotčeném řízení před pozemkovým úřadem vedeném pod sp. zn. PÚ 6929/92, které bylo zahájeno v roce 1992. Dle názoru stěžovatelů bylo třeba ve věci aplikovat ustanovení § 14 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád a soudy tak měly podle názoru stěžovatelů prvnímu stěžovateli účastenství v restitučním řízení přiznat. Výklad provedený odvolacím soudem, že účastníkem daného řízení vedle oprávněné a povinné osoby a pozemkového fondu není osoba, které svědčí vlastnické právo k nemovitosti, o jejíž vydání v řízení jde, není podle tvrzení stěžovatelů ústavně konformní.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili, nevedou k závěru, že by k zásahu do práv, jichž se dovolávali došlo. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelů při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací při rozhodování o žalobě stěžovatelů nepochybily, pokud dovodily, že povinnou osobou je ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona o půdě stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 24. června 1991) nemovitost drží (s uvedenými výjimkami) a proto prvního stěžovatele nepovažovaly za účastníka (restitučního) řízení, a tudíž za osobu neoprávněnou k podání návrhu na obnovu řízení. Stanovisko ve věci rozhodujících soudů k interpretaci vztahu mezi ustanovením § 9 odst. 8 zákona o půdě představující specifickou definici okruhu účastníků řízení a § 14 zákona č. 71/1967 Sb. bylo zcela v souladu i s dosavadní již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010 sp. zn. 21 Cdo 1405/2009 a ze dne 3. února 2010 sp. zn. 28 Cdo 4910/2009), od níž neměl čtvrtý senát Ústavního soudu důvod se jakkoliv odchýlit.
Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého odmítavého usnesení pak již jen učinil přesvědčivý závěr, že odvolací soud neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani s procesním právem), nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že se posouzením kolizních právních názorů týkajících se vztahu § 9 odst. 8 zákona o půdě a § 14 zákona č. 71/1967 Sb., při určování okruhu účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě již dříve zabýval a ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě je ustanovením speciální povahy, které vymezuje účastenství v řízení odlišně od obecné úpravy v zákoně č. 71/1967 Sb. (srov. usnesení ze dne 23. listopadu 2009
sp. zn. IV. ÚS 2173/09
in http://nalus.usoud.cz).
Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o požadavek stěžovatelů, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje že neshledal podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu