Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible for failure to exhaust civil remedies first.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint as inadmissible because he failed to exhaust available legal remedies. The applicant argued that the prosecution's decision to hold his military decorations violated his property rights under the Constitution. The court ruled that since the prosecution lacks primary competence to adjudicate property disputes, the applicant was required to pursue his claim through civil litigation before seeking constitutional protection.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The principle of subsidiarity requires that all statutory procedural means for protecting fundamental rights be exhausted before a constitutional complaint can be entertained.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. T. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 sp. zn. 2 ZN 2845/2009 ze dne 17. března 2011, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 20. května 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tímto usnesením byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu, kterým došlo podle § 80 odst. 1 alinea tertia trestního řádu k uložení do úschovy Řádu rudé hvězdy, stuhy k bojové zástavě vz. 52 a dekretu k propůjčení uvedeného vyznamenání, jež byly vydány stěžovatelem pro účely trestního řízení. Tvrdí, že toto rozhodnutí znamená porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že předmětné věci byly stěžovatelem vydány v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 trestního zákona. Tato trestní věc byla policejním orgánem následně odložena a policejní orgán poté předmětné věci vydal Vojenskému historickému ústavu s tím, že není pochyb o jeho vlastnictví k nim. Následně bylo vydáno několik dalších rozhodnutí orgánů veřejné žaloby, až nakonec vydal policejní orgán usnesení, kterým předmětné věci uložil do úschovy a stěžovatele spolu s Vojenským historickým ústavem upozornil, aby své nároky uplatnili v občanskoprávním řízení. Stížnost stěžovatele proti posledně uvedenému rozhodnutí byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením státního zástupce, které je napadáno ústavní stížností.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně rozebírá, že vlastnictví k předmětným věcem nabyl vydržením, přičemž se v trestním řízení nepodařilo nalézt osobu, jež je neoprávněně zcizila před tím, než měly být 16. května 1991 předány Vojenskému historickému ústavu a pro stěžovatele a jeho právní předchůdce tak platí domněnka držby v dobré víře. Uplatnění vlastnického práva ze strany Vojenského historického ústavu, jež založilo důvod ke složení věcí do úschovy, shledává účelovým s ohledem na to, že po dobu osmnácti let nečinil žádné kroky k zajištění svých práv. Navíc se nepodařilo zjistit, zda jsou vydané předměty skutečně těmi, které měly být předány Vojenskému historickému ústavu. S odkazem na právní názory obsažené v nálezech
sp. zn. III. ÚS 2420/07
(usnesení ze dne 30. října 2007),
sp. zn. III. ÚS 666/05
(usnesení ze dne 20. června 2006) a
sp. zn. II. ÚS 611/08
(usnesení ze dne 28. srpna 2008) tedy argumentuje, že ne každé uplatnění vlastnického práva zakládá pochybnosti o vlastnictví. Konečně stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká, že státní zástupce nepochopil institut vydržení, jenž slouží ke zhojení nežádoucího stavu, kdy je držitelem osoba odlišná od vlastníka. Proto považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí v uvedeném směru za contra legem, přičemž napadené usnesení postrádá odůvodnění ostatních (nekonkretizovaných) námitek stěžovatele. Byla také poskytnuta výhoda organizační složce státu, neboť stěžovatel musí, s ohledem na bagatelnost hodnoty předmětných věcí, pečlivě zvážit, zda se mu vyplatí investovat do uplatnění svého nároku v občanskoprávním řízení, přičemž protistrana tak pro důkazní nouzi patrně neučiní a po marném uplynutí lhůty podle § 185g odst. 1 občanského soudního řadu se tak v důsledku propadnutí věci dostanou nakonec do držení Vojenského historického ústavu. Navíc i samo trestní řízení bylo patrně účelové, s ohledem na to, že pro bagatelnost hodnoty věci se nemohlo od počátku jednat o trestný čin a pokud ano, musel by být již dávno promlčen.
4. Ještě před tím, než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkoumání ústavní stížnosti, je vždy povinen zabývat se tím, zda jsou k tomu splněny všechny formální náležitosti. Jedním ze znaků ústavní stížnosti, coby procesního prostředku k ochraně základních práv a svobod, je jeho subsidiarita. To je dáno tím, že ochrana základních práv a svobod je podle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci jako celku. Není tedy toliko pod ochranou Ústavního soudu. Proto je před podáním ústavní stížnosti zásadně nezbytné vyčerpat veškeré procesní prostředky, které k ochraně práva poskytuje zákon.
5. V posuzovaném případě je stěžovatelem namítáno především porušení základního práva vlastnit předmětné věci, protože ostatní tvrzená porušení základních práva stěžovatele jsou odvozena právě od porušení tohoto základního práva. V daném případě je rovněž podstatné, že napadeným rozhodnutím, ani jemu předcházejícím rozhodnutím policejního orgánu, nebylo v trestním řízení rozhodnuto o tom, komu svědčí vlastnické právo k předmětným věcem. Tím se daný případ odlišuje od situací řešených v usneseních Ústavního soudu, na která stěžovatel odkazuje.
6. Lze chápat pocit stěžovatele, že by pro něj bývalo výhodnější, kdyby veškeré argumenty ve směru jeho vlastnictví byly orgány veřejné žaloby akceptovány a vedly k přímému vydání předmětných věcí stěžovateli. Nicméně kompetence k ochraně práv je v čl. 90 Ústavy České republiky primárně svěřena obecným soudům a nikoliv orgánům veřejné žaloby. Je tedy jen na stěžovateli, zda této ústavně vymezené kompetence hodlá využít. V každém případě právě možnost uplatnit nárok v občanskoprávním řízení je oním procesním prostředkem, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně práva. Proto je nutno tuto možnost vyčerpat před tím, než je možné se s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud. Výjimky z této zásady, tak jak jsou zakotveny v § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stěžovatel netvrdil a Ústavní soud je ani sám neshledal.
7. Ze shora vyložených důvodů byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu