Constitutional Court dismisses appeal for failure to comply with mandatory lawyer representation formalities. Steward repeatedly instructed but submitted own text with power of attorney. Court rejects formalism requiring repeated warnings. Mandatory representation ensures qualified legal defense in extraordinary proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint and associated request due to non-compliance with mandatory legal representation formalities. The petitioner, who had filed over 100 prior complaints and received repeated warnings, was assigned a lawyer by the Bar Association but submitted the complaint himself using only a power of attorney. The court ruled that the essence of mandatory representation requires the lawyer to actually draft the document, rejecting the petitioner's attempt to bypass this requirement despite prior instructions.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 30 odst. 1; Mandatory legal representation in constitutional proceedings requires the assigned lawyer to draft the complaint, ensuring qualified defense and procedural objectivity, and cannot be satisfied by the petitioner submitting their own text with a power of attorney.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Ing. P. Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2011 sp. zn. 20 Cdo 4934/2010, usnesení Městského soudu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 16 Co 238/2010 a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. E 5378/2001, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 24. 5. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež nesplňuje základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel, jenž byl ze strany Ústavního soudu poučen o formálních náležitostech kladených na ústavní stížnosti mnohokrát, se tentokráte na Ústavní soud obrátil poté, co mu byl Českou advokátní komorou určen podle § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát.
Povinné zastoupení před Ústavním soudem je třeba posuzovat nikoli čistě formalisticky, ale materiálně (tzn. ústavní stížnost musí být advokátem skutečně sepsána - na tuto skutečnost byl stěžovatel opakovaně v jemu zaslaných výzvách upozorňován). Není možné, aby Česká advokátní komora ustanovila stěžovateli advokáta a ten si následně sepsal ústavní stížnost sám s tím, že předloží toliko plnou moc, kterou zmocňuje advokáta k zastupování v řízení před Ústavním soudem. K tomu lze odkázat též na stanovisko pléna Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)], kde je mj. konstatováno: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení."
Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2002 k Ústavnímu soudu přes 100 ústavních stížností a v mnoha řízeních o těchto ústavních stížnostech byl přitom již dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. I. ÚS 790/04
,
sp. zn. II. ÚS 82/05
,
sp. zn. I. ÚS 169/05
,
sp. zn. IV. ÚS 190/05
, sp. zn. II.
IV. ÚS 556/11
,
sp. zn. III. ÚS 2292/08
,
sp. zn. III. ÚS 2008/10
,
sp. zn. IV. ÚS 2506/10
,
sp. zn. IV. ÚS 2725/10
a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Navíc je zřejmé, že stěžovateli byl advokát pro poskytnutí právní pomoci řádně ustanoven, ten však jeho služeb nevyužil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj