Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1372/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.1372.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded regarding court costs allocation under procedural law.

Numero d'incarto II.ÚS 1372/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by ARGEMON INVEST s.r.o. against lower court decisions denying litigation costs. The applicant argued that courts arbitrarily applied procedural rules regarding cost allocation without sufficient justification or procedural space for her defense. The Court found the lower courts' reasoning logical and proportionate, noting the applicant had already filed identical complaints which were previously dismissed for being clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court § 43 para. 2 lit. a; Constitutional Court dismisses constitutional complaints as clearly unfounded when lower courts adequately justify cost allocations without arbitrary discretion.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint clearly unfounded litigation costs procedural law arbitrary discretion proportionality court costs allocation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court § 43 para. 2 lit. a

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s. r. o., Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D. advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2010 č. j. 73 C 607/2009-48 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2011 č. j. 14 Co 16/2011-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení článku 90 Ústavy ČR, článků 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3 a 11 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obecné soudy v dané věci rozhodovaly o náhradě nákladů řízení v řízení o zaplacení částky ve výši 1.013,- Kč, jíž se stěžovatelka domáhala na žalované za jízdu veřejnou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu. Soud prvního stupně na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelkou z důvodu, že žalovaná dlužnou částku uhradila, řízení zastavil a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsahující četné odkazy na judikaturu Ústavního soudu zpochybňuje aplikaci § 150 o. s. ř.. Je přesvědčena, že obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení extrémně vybočily z pravidel upravujících řízení a rozhodnutí je zatíženo prvky svévole. Mezi skutkovými zjištěními případu a z nich vyvozenými právními závěry shledává diametrální rozpor, což by mělo dle jejího názoru být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Poukazuje na okolnosti, s ohledem na něž jí měly být přiznány náklady řízení v plné výši, a podrobně rozvádí důvody, pro něž dle jejího mínění nebylo možné zprostit žalovanou této povinnosti postupem dle § 150 o. s. ř. Závěr krajského soudu, že rozhodnutí o nákladech řízení se nemůže dotknout jejích majetkových poměrů (které ani nezkoumal), není podložen důkazy a jeho právní názor není založen na dostatečném a logicky konzistentním odůvodnění. Rovněž upozorňuje, že jí soudy nevytvořily procesní prostor, aby se mohla vyjádřit k k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu.

Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá k posouzení ústavní stížnost, která obsahuje shodnou argumentaci jako její předchozí ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení spojené ke společnému projednání usnesením pléna Ústavního soudu a vedené pod

sp. zn. II. ÚS 638/11

. O těchto stížnostech Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 12. 5. 2011, jímž je pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. V něm se Ústavní soud zabýval stejnou právní otázkou jako v předmětném řízení, přičemž se k jednotlivým argumentům stěžovatelky podrobně vyjádřil a také vysvětlil, proč je nelze považovat za relevantní.

I v projednávané věci vyhodnotil Ústavní soud postup a rozhodnutí obecných soudů jako ústavně konformní. Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily nutnost aplikace § 150 o. s. ř. a řádně a srozumitelně rozvedly, ve kterých konkrétních okolnostech spatřovaly důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto důvody Ústavní soud nepovažuje za extrémně vybočující z účelu citovaného zákonného ustanovení a zcela postrádající i smysl logický. Dospěly-li tedy soudy k závěru, že "je důvodné žalobci právo na náhradu nákladů řízení zcela odepřít, neboť pro žalovanou by za těchto okolností bylo nepřiměřenou tvrdostí po splnění dluhu vůči žalobci hradit mu náklady řízení v částce několikanásobně vyšší" a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily, nejedná se o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. V tomto případě jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

K námitce stěžovatelky, že nedostala procesní prostor, aby se mohla vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, je nutno odkázat na část odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž se zmíněnou otázkou detailně zabýval a řádně se s ní vypořádal.

V dalších podrobnostech potom Ústavní soud stěžovatelku z důvodu stručnosti odkazuje na již citované usnesení ve věci vedené pod

sp. zn. II. ÚS 638/11

.

Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu