Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2684/10 ECLI:CZ:US:2011:4.US.2684.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding defamation case as ordinary law application falls within lower courts' competence.

Numero d'incarto IV.ÚS 2684/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against a Supreme Court ruling in a defamation case. The applicant argued that the lower courts violated his right to a fair trial and dignity by failing to recognize an unlicensed professional's claim of defamation. The court ruled that the dispute involved the application of ordinary civil law regarding professional qualifications, which is exclusively within the jurisdiction of regular courts, not the Constitutional Court.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the correctness of the application of ordinary law or 'normal' statutory rights, reserving its jurisdiction solely for the protection of constitutional rights and the unconstitutionality of laws.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint ordinary law application defamation case lower court jurisdiction fair trial right

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. V. H., zastoupeného JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Teplicích, K. Čapka 16, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 1 Co 394/2009-238, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na zachování lidské důstojnosti‚ osobní cti‚ dobré pověsti a ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti a jak plyne z připojeného spisového materiálu, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 1 Co 394/2009-238 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2009 č. j. 34 C 8/2003-208, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti. Odvolací soud ke stěžovatelovu odvolání změnil pouze výrok VI. rozsudku nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se předmětnou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil D. M. (první vedlejší účastnice) a společnosti CET 21, s. r. o. (druhá vedlejší účastnice) poskytnout stěžovateli omluvu formou dopisů a prohlášení v pořadu TV Nova Občanské judo a dále též zaplacení finanční satisfakce ze strany obou vedlejších účastnic po 200.000,- Kč, a to vzhledem k odvysílání reportáže v pořadu TV Nova Občanské judo se zveřejněním nepravdivých a stěžovatele poškozujících údajů. Ty se dotýkaly zejména zpochybňování odborných předpokladů stěžovatele pro výkon jeho zaměstnání s ohledem na tvrzení první vedlejší účastnice v daném pořadu, že stěžovatel nesplňuje požadavek povinného osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti na úseku stavebního řádu a vyvlastnění pozemků. Předmětné osvědčení přitom bylo stěžovateli vystaveno dne 12. 12. 2001, tedy před odvysíláním daného pořadu v lednu 2002, byť stěžovatel připouští, že učiněné prohlášení první vedlejší účastnice, jež byla účastnicí správního řízení o kolaudaci domu před stavebním odborem magistrátu Ústí nad Labem, jehož je stěžovatel od března 1997 vedoucím, bylo natočeno ještě před 12. 12. 2001.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a napadenému rozhodnutí vytýká, že v pestrosti jiných údajů v něm odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný výrok není neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatele a nemůže tedy způsobit odpovědnost tak, jak má na mysli ustanovení § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Na podporu své argumentace uvádí stěžovatel nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 15/95

a poukazuje na objektivní odpovědnost vedlejších účastnic za zásah do jeho osobnostních práv. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v tom, že obecný soud neprovedl hodnocení důkazů tak, jak ukládá uvedený § 11 o. z. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil.

II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 34 C 8/2003 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem.

5. Oba obecné soudy ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění obsažená v jejich rozhodnutích ze dne 23. 3. 2010 a 15. 6. 2009.

6. Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III. 7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, které nedovodily neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Stěžovatel uplatňuje přitom v ústavní stížnosti stejnou argumentaci, s níž se již oba obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ústavní stížnost však není a nemůže být zvláštní opravnou instancí proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Nezabývá se proto eventuálním porušením "běžných" práv chráněných podústavním právem, není povolán k přezkumu správnosti aplikace tohoto práva a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že výklad a aplikace předpisů "jednoduchého" práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován.

8. Ústavní soud posoudil ústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska argumentů uváděných stěžovatelem v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že obecné soudy na základě dostatečných skutkových zjištění zhodnotily všechny provedené důkazy a učinily právní závěry, které náležitě odůvodnily. Ve svých rozhodnutích obecné soudy obou stupňů neshledaly, že by předmětným výrokem první vedlejší účastnice v daném televizním pořadu došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele. Na základě stěžovatelem podaného odvolání se odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku po přezkoumání řízení před soudem prvního stupně a jím vydaného rozsudku ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu a podrobně a srozumitelně se vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné, aby jím uvedenou argumentaci opakoval a pouze na ni pro stručnost odkazuje.

9. V posuzované věci se jedná výlučně o aplikaci podústavního práva, která je zcela v kompetenci obecných soudů. Stěžovatelova tvrzení, uvedená v řízení před obecnými soudy a nyní opakovaná v ústavní stížnosti, ji neposunují do ústavně právní roviny a sama ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Taktéž stěžovatelova argumentace nálezem sp. zn I. ÚS 15/95 není případná, neboť uvedený nález se týká zcela odlišné problematiky nezajištění pracovního povolení pro práci v zahraničí s důsledky do osobního a pracovního života. Objektivní odpovědnost, kterou stěžovatel rovněž zmiňuje v ústavní stížnosti, je třeba vztahovat k možnému zásahu do osobnostní sféry, jenž však nebyl obecnými soudy shledán. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces.

10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelem tvrzených základních práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu