Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because the petitioner failed to exhaust the appeal remedy.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the petitioner against a criminal judgment. The petitioner argued that his rights to a fair trial and presumption of innocence were violated by the sentencing, but the Court found that he had not exhausted all legal remedies. Since the petitioner filed a cassation appeal simultaneously, the Constitutional Court ruled that it could not review the case until the higher court's decision became final.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all ordinary legal remedies, specifically when a cassation appeal is pending and the final decision has not yet been rendered.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 89/2010 ze dne 15. 12. 2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2011, domáhal se stěžovatel odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege ve smyslu čl. 39 Listiny a zásada presumpce neviny vyjádřená v čl. 40 odst. 2 Listiny. V důsledku porušení zmiňovaných práv došlo následně i k zásahu do jeho práva na ochranu osobní svobody dle čl. 8 Listiny, neboť stěžovatel byl podle svých slov odsouzen k trestu odnětí svobody protiústavním způsobem.
Z přiloženého listinného materiálu bylo zjištěno, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 48 T 6/2009-1732 ze dne 10. 8. 2010 shledal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl podle § 67 odst. 1, za použití § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 2.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře osmi měsíců. K odvolání stěžovatele (a vedle toho i k odvolání matky a otce stěžovatele) Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem sp. zn. 5 To 89/2010 ze dne 15. 12. 2010 zrušil rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, jež měl být proveden ve věznici s ostrahou. Odvolací soud rozhodl znovu i o peněžitém trestu, který uložil ve výměře 250 denních sazeb ve výši 2.000,- Kč, přičemž náhradní trest pro případ jeho nevykonání stanovil ve výši šesti měsíců.
Ve stížnostním návrhu stěžovatel uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním s tím, že jeho přípustnost závisí na úvaze Nejvyššího soudu, proto z důvodu procesní opatrnosti podává i projednávanou ústavní stížnost.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní soud ve svém usnesení
sp. zn. III. ÚS 3394/10
ze dne 14. 2. 2011 připustil, že dovolání podané podle ustanovení § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu nemusí být vždy vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 trestního řádu) "posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). "Je přitom primárně věcí samotného obviněného, aby posoudil, zda námitky, které má vůči rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně), lze "efektivně" uplatnit v dovolání, nebo zda se může obrátit "přímo" na Ústavní soud (zodpoví-li ovšem danou otázku nesprávně, může Ústavní soud jeho postup shledat jako "nevyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavní soudu a ústavní stížnost odmítnout). Jestliže však dojde k uplatnění dovolání souběžně s ústavní stížností, pak je zřejmé, že soudní řízení nadále probíhá, a tedy že dotčený subjekt dosud jím podaný mimořádný opravný prostředek plně nevyčerpal ..... Až na případy předpokládané ustanovením § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které představuje (v určitém smyslu) jednu z výjimek z principu subsidiarity ústavní stížnosti, platí, že ústavní stížnost lze projednat teprve poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Úkolem Ústavního soudu není obecně napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je tento soud povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné."
Ústavní soud v citovaném usnesení dodal, že otázku, zda námitky, obsažené v podaném dovolání, naplňují některý z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 trestního řádu, je oprávněn posoudit toliko Nejvyšší soud. Pokud by Ústavní soud k tomuto kroku přistoupil sám, nepřípustně by tím, v rozporu s výše vyloženými zásadami ústavněprávního přezkumu, zasahoval do činnosti obecné justice. Na druhé straně vyčkáváním na rozhodnutí dovolacího soudu, by Ústavní soud zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Stěžovatel může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, v níž bude moci mimo jiné rovněž zohlednit i výsledek dovolacího řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud jeho dovolání nevyhoví, bude stěžovatel mít zachovánu lhůtu pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího (k variantám možného rozhodování Nejvyššího soudu a vlivu výsledku dovolacího řízení na běh lhůty k podání ústavní stížnosti srov. podrobně již citované usnesení Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 3394/10
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj