Constitutional Court dismisses appeal on court costs in minor civil case as no fundamental rights violation occurred.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint regarding the allocation of court costs in a minor civil dispute. The petitioner argued that the lower court violated his right to a fair trial by failing to address a request for fee exemption and by ruling on costs despite a prior decision on the same issue. The court determined that the appeal was inadmissible because the monetary value of the case was trivial, rendering the alleged interference with fundamental rights negligible and insufficient to warrant constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; In cases involving trivial matters where monetary awards are minimal, constitutional complaints regarding procedural rulings are deemed manifestly unfounded as they do not constitute a substantial violation of fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele T. H., právně zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2007 č. j. 16 Co 604/2005-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 4. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 3. 2007 č. j. 16 Co 604/2005-129, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 10. 2002 č. j. 15 C 184/2000-73 ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem tak, že stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení v rozsahu 500,- Kč (z celkových 1000,- Kč přiznaných rozsudkem obvodního soudu), a ve výroku o náhradě nákladů státu tak, že stěžovatel, jakož i žalovaná H. N. T., jsou povinni zaplatit České republice každý 7.736,50 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem městského soudu v předmětném řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel, stručně řečeno, v tom, že městský soud nerozhodl o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, k jejímuž zaslání stěžovatele sám vyzval, a v odůvodnění svého rozhodnutí zcela v rozporu s obsahem spisu uvedl, že žádný z účastníků řízení neučinil úkon, který by mohl mít na rozhodnutí o nákladech řízení vliv. Stěžovatel také podotkl, že městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, pokud šlo o žalovanou H. N. T., duplicitně, neboť tato otázka již byla pravomocně vyřešena usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2003 č. j. 19 Co 69/2003-82. Ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě stěžovatel poukázal na celkovou délku řízení před obecnými soudy a na průtahy, které při rozhodování městského soudu dle jeho názoru vznikly.
IIa.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníka řízení a spis obvodního soudu sp. zn. 15 C 184/2000.
Městský soud ve svém vyjádření konstatoval, že nemá k dispozici příslušný spisový materiál, ponechává proto na Ústavním soudu, aby po vyžádání soudního spisu posoudil, zda jsou námitky obsažené v ústavní stížnosti důvodné. V obecné rovině městský soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu, týkající se problematiky nákladů řízení. K námitce, že bylo duplicitně rozhodováno o povinnosti žalované H. N. T. hradit náklady státu, městský soud podotkl, že stěžovatel nebyl v tomto rozsahu k podání ústavní stížnosti subjektivně legitimován. Pokud jde o délku odvolacího řízení, tato byla zapříčiněna obtížným šetřením stran pobytu žalovaných, přičemž stěžovatel sám k rychlejšímu objasnění těchto skutečností nijak nepřispěl. Městský soud tedy navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou a případně i jako nepřípustnou odmítl.
Na vyjádření účastníka řízení reagoval stěžovatel replikou, v níž setrval na svých námitkách obsažených v ústavní stížnosti. Pokud šlo o výrok týkající se žalované H. N. T., stěžovatel uvedl, že tím toliko mínil demonstrovat, jak malou pozornost městský soud celé věci věnoval. Šetření pobytu žalovaných bylo, vzhledem k tomu, že u nich již městský soud o nákladech řízení rozhodl, zcela nadbytečné. Městský soud ostatně stěžovatele k žádné spolupráci nevyzval.
Stěžovatel i účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
IIb.
Ze spisu obvodního soudu 15 C 184/2000 Ústavní soud zjistil, že dne 23. 8. 2000 bylo u tohoto soudu k návrhu stěžovatele zahájeno řízení o popření otcovství k nezletilé H. A. H. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 17. 10. 2002 č. j. 15 C 184/2000-73 bylo určeno, že stěžovatel není otcem dítěte a žalované H. N. T., matce nezletilé, byla uložena povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 1.000,- Kč a České republice náklady znalečného ve výši 15.473,- Kč. Žalovaná se proti výrokům o nákladech řízení odvolala, přičemž argumentovala tím, že znalecký posudek pouze prokázal shodná tvrzení obou účastníků, a proto nejsou dány důvody k tomu, aby hradila náklady řízení v plné výši. Městský soud svým usnesením ze dne 28. 2. 2003 č. j. 19 Co 69/2003-82 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli přiznal pouze polovinu nákladů řízení ve výši 500,- Kč, a dále tak, že zavázal žalovanou i stěžovatele k úhradě nákladů státu rovným dílem, každého ve výši 7.736,50 Kč. Městský soud odůvodnil své rozhodnutí přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení v poloviční výši konkrétními okolnostmi sporu, a to zejména přístupem obou účastníků k manželství, na jehož základě shledal důvod pro aplikaci § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Výrok obvodního soudu o náhradě nákladů státu ve smyslu § 148 odst. 1 občanského soudního řádu byl změněn s ohledem na výsledek řízení, jenž odpovídal shodnému přístupu obou účastníků k uzavření manželství a procesním stanoviskům stran k žalobě. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, na jejímž základě Ústavní soud nálezem
sp. zn. II. ÚS 322/03
ze dne 12. 10. 2005 rozhodnutí městského soudu v části, týkající se osoby stěžovatele, zrušil, když odvolacímu soudu vytkl, že své rozhodnutí založil v podstatné části na úvaze o formální povaze manželství mezi stěžovatelem a žalovanou, což bylo ve světle předchozího průběhu řízení nutno hodnotit jako "překvapivý" postup. O dalších námitkách stěžovatele, a to zejména o námitce, že městský soud u stěžovatele nezkoumal existenci předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, jak mu to ukládá ustanovení § 148 odst. 1 občanského soudního řádu, již Ústavní soud nerozhodoval, neboť stěžovatel mohl tento argument uplatnit v řízení před obecnými soudy, které bylo nálezem Ústavního soudu opětovně otevřeno.
Městský soud poté v řízení pokračoval tak, že dne 4. 1. 2006 vyzval stěžovatele k vyplnění potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, neboť dle názoru tohoto soudu vyplýval z ústavní stížnosti úmysl stěžovatele žádat o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel příslušný formulář vyplnil a doručil jej soudu dne 11. 1. 2006. Nato byl městským soudem poučen, že o osvobození od soudních poplatků je třeba výslovně požádat, pouhé zaslání formuláře v tomto ohledu nedostačuje. Stěžovatel tedy přípisem doručeným soudu dne 8. 2. 2006 sdělil, že v návaznosti na již předložené potvrzení žádá o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 12. 3. 2007 č. j. 16 Co 604/2005-129 rozhodl o nákladech řízení shodně jako v předchozím případě, tzn. uložil stěžovateli hradit polovinu nákladů státu a přiznal mu vůči žalované právo na polovinu nákladů řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že městský soud již nehodnotil charakter soužití stěžovatele a žalované, nýbrž vyšel z toho, že oba účastníci řízení shodně tvrdili, že stěžovatel není otcem dítěte. Z hlediska výsledku řízení, kdy se tvrzení obou účastníků ukázalo pravdivým, se pak městskému soudu jevilo jako spravedlivé, aby se stěžovatel i žalovaná podíleli na úhradě nákladů řízení rovným dílem. O žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil.
III. Ústavní soud následně napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2538/09
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost téměř vždy zjevně neopodstatněná, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
,
IV. ÚS 2444/09
,
II. ÚS 597/10
a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k částce, o níž bylo obecnými soudy v nyní projednávané věci rozhodováno, ve spojení se skutečností, že předmětem ústavní stížnosti byl toliko výrok o nákladech řízení, tedy otázka z hlediska řízení před obecnými soudy jednoznačně podružná, je pak z materiálního hlediska zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v podstatě vyloučen. Jinými slovy řečeno, i v případě, že by Ústavní soud shledal námitky stěžovatele důvodnými co do aplikace "jednoduchého" práva, nemohl by jim přisvědčit v rovině ústavněprávní, neboť tvrzený zásah nedosahoval intenzity potřebné pro konstatování porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Co se týče tvrzených průtahů v řízení, těmito se Ústavní soud meritorně nezabýval, neboť námitka již odeznělých průtahů, tzn. průtahů, které již v době rozhodování Ústavního soudu netrvají, by mohla být relevantní toliko z hlediska případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 391/07
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 122, str. 151). Jestliže stěžovatel doposud nevyčerpal možnost žaloby dle uvedeného právního předpisu, bylo by rozhodování Ústavního soudu o této otázce předčasné (srov. též usnesení Ústavního soudu
II. ÚS 1207/10
, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu