Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1249/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.1249.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding denial of litigation costs as not violating fair trial rights.

Numero d'incarto II.ÚS 1249/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a co-owner against a lower court's decision denying litigation costs. The appellant argued that the appellate court misapplied civil procedure rules regarding cost allocation in a property dispute, claiming this violated her right to a fair trial. The court ruled that differing interpretations of simple legal provisions do not constitute a violation of fair process rights and that the lower court acted within constitutional limits.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; A divergent interpretation of simple legal provisions does not constitute a violation of the right to court protection or fair process, and decisions on litigation costs do not fall under the scope of fundamental rights protected by the Charter of Fundamental Rights and Freedoms.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal litigation costs allocation fair trial rights property co-ownership dispute Charter of Fundamental Rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
Z toho dovozoval, že přiléhavým řešením bylo nepřiznat náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.
§ 146 odst. 2 občanského soudního řádu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 4, IČ: 00063584, se sídlem Táborská 350, Praha 4, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Medkova 913/48, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č. j. 25 Co 303/2010-129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že soud porušil její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení před obecnými soudy byl veden spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastník řízení na straně žalovaného Hlavního města Prahy. Žaloba v této věci byla vzata žalobcem zpět; soud prvého stupně řízení zastavil a v rámci rozhodnutí o nákladech řízení přiznal nárok na jejich náhradu vůči žalobci mimo jiné též stěžovatelce. Proti tomuto výroku podala stěžovatelka odvolání, a to z důvodů nesprávného výpočtu výše přisouzených nákladů.

Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení přisouzených stěžovatelce změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobce a vedlejší účastnice nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil tím, že předmětem sporu bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které je svým charakterem řízením, v němž oba účastníci mohou podat návrh na jeho zrušení a vypořádání. Z toho dovozoval, že přiléhavým řešením bylo nepřiznat náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") žádnému z účastníků, a to i s přihlédnutím k tomu, že důvodem zpětvzetí žaloby žalobcem byla jeho snaha předmět sporu řešit dohodou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v daném případě nebylo postupováno v souladu se zákonem, neboť ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo aplikováno bez provázanosti s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. Poukázala na to, že v dané věci to byl žalobce, který procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Argumentaci soudu považuje za nepřiléhavou zejména v té části, kde se odvolává na vyjádření žalobce o snaze řešit předmět sporu dohodou. O žádnou dohodu se nepokusil a smírné řešení předmětu sporu nikdy nevyvolal. Z toho dovozuje, že ze strany odvolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces a navrhla, aby napadené rozhodnutí Ústavní soud zrušil.

Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, zejména jde-li o vysokou částku, avšak ani v takovém případě jej nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Přitom platí již dříve vyslovené stanovisko Ústavního soudu, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 303/02

, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnického, jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo ani do práva na právní pomoc, neboť v tomto právu nebyla stěžovatelka nijak omezena. Právo na náhradu nákladů řízení není součástí základního práva na právní pomoc.

Ústavní soud ověřil, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Vzhledem k tomu byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu