Constitutional Court dismisses constitutional complaint because Supreme Court decision was not final and case was remanded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Gordion, s. r. o. against a Supreme Court judgment that remanded the case for further proceedings. The applicant argued that the Supreme Court's interpretation of contract penalty clauses violated her fundamental rights, but the Court noted the decision was not final. The Court ruled that constitutional complaints are inadmissible when the underlying case has been remanded to a lower court for further adjudication.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if the contested court decision is not final, as the principle of subsidiarity requires exhaustion of all ordinary legal remedies before seeking constitutional protection.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti společnosti Gordion, s. r. o., se sídlem Praha 9, Kolmá 6/682, zastoupené Mgr. Vlastislavem Andrštem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Španělská 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 2575/2010-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 2575/2010-253 byly zrušeny rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009 č. j. 11 Cmo 313/2008-137, 11 Cmo 24/2009 v napadeném výroku pod body II. a III. a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008 č. j. 19 Cm 98/2006-88, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2008 č. j. 19 Cm 98/2006-93 a předmětná věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Stěžovatelka vyslovuje v tomto ohledu v ústavní stížnosti svůj nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu uplatněným v předmětném rozhodnutí, že nelze podmínit nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť ustanovení § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o smluvní pokutě je ustanovením kogentním. Na základě tohoto výkladu zrušil Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, jimiž byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na zaplacení částky 10.000.000,- Kč jako vrácení bezdůvodného obohacení, a zasáhl tak do stěžovatelčiných základních práv. Stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
II. 3. Dříve, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny veškeré zákonné předpoklady pro její meritorní projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost je přípustná pouze tehdy, jestliže stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, zvláště pak obecných soudů.
5. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně proto jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 290/03
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 34, str. 321 a násl., usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 125/06
, publikováno tamtéž, svazek 40, usnesení č. 4, str. 781 a násl., nejnověji pak např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 3256/10
,
II. ÚS 2948/10
a
III. ÚS 256/11
, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 2575/2010-253 tak, že zrušil rozhodnutí vrchního a městského soudu a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadl svou ústavní stížností, tedy není rozhodnutím konečným, a ústavní stížnost je proto za daného stavu řízení před obecnými soudy nepřípustná. Právo stěžovatelky na případné posouzení rozhodnutí, která budou v dalším řízení před obecnými soudy vydána, Ústavním soudem tím není narušeno, neboť ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze proti těmto rozhodnutím podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
6. Za daného stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj