Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 984/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.984.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to procedural defects and expired time limits.

Numero d'incarto III.ÚS 984/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against final court decisions in an enforcement proceeding. The applicant argued that the local court lacked jurisdiction and the enforcement title was invalid due to improper service, but the Supreme Court had already dismissed the appeal as inadmissible. The Court ruled the complaint inadmissible because the appeal raised no admissible constitutional grounds and the time limit for filing the complaint against the Supreme Court's decision had expired.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as inadmissible if the challenged decision does not raise objectively founded constitutional issues or if the statutory time limit for filing the complaint has expired.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility procedural defects appeal expired time limit filing enforcement proceeding jurisdiction supreme court decision review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její exekuční věci.
čl. 83 Ústavy České republiky
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky
§ 153b odst. 1 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
ř., který jediný - zásadně - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Že neuplatnila důvod spočívající v tvrzení relevantních vad řízení (zásadního procesního významu) stěžovatelce vysvětlil již Nejvyšší soud.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu
a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
V ústavní stížnosti tedy stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí; jak bylo již řečeno, Nejvyšší soud v projednávané věci žádný prostor pro uvážení ve smyslu tohoto ustanovení neměl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. G. S., zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Podlesí V/5426, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 2. 2007 sp. zn. 23 Nc 304/2007, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2007 sp. zn. 20 Co 465/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 20 Cdo 1725/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její exekuční věci.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora identifikovaným usnesením Okresního soudu ve Zlíně byla nařízena na stěžovatelčin majetek exekuce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rovněž v záhlaví označeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání bylo též napadeným usnesením Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelka v exekučním řízení namítala, a tyto námitky přenáší i do obsahu projednávané ústavní stížnosti, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud a že exekuční titul pro nedostatek podmínek podle § 153b odst. 1 o. s. ř. (především řádného doručení žaloby) nebyl způsobilým podkladem exekuce.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. II. ÚS 45/94

).

Podstatou projednávané ústavní stížnosti - pakliže směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu - je tvrzení, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, aniž by přihlížel k namítaným vadám řízení.

K nim však Nejvyšší soud z povahy věci přihlížet nemohl, neboť stěžovatelčino dovolání (svým obsahem) nebylo přípustné, pročež ani meritorně projednatelné. Ostatně stěžovatelka žádné ústavněprávně relevantní námitky směřující proti odmítavému usnesení nevznesla, jelikož nedokládala, a to ani v rovině tvrzení, že by v dovolání uplatnila dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který jediný - zásadně - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Že neuplatnila důvod spočívající v tvrzení relevantních vad řízení (zásadního procesního významu) stěžovatelce vysvětlil již Nejvyšší soud.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části stěžovatelčiny ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení (stěžovatelka ani neoznačila žádnou právní otázku, jež by měla mít zásadní význam); v takovém případě se totiž neuplatní zásada vyslovená v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku), nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího" (podrobněji viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009 ve věci

sp. zn. III. ÚS 1986/09

), a ta již uplynula očividně marně.

V ústavní stížnosti tedy stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí; jak bylo již řečeno, Nejvyšší soud v projednávané věci žádný prostor pro uvážení ve smyslu tohoto ustanovení neměl.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Jiří Mucha

předseda senátu