Constitutional Court dismisses claim that bankruptcy proceedings denying individual lawsuits violate right to court access.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by GE Money Auto against the City Court's decision to halt proceedings due to the debtor's bankruptcy. The court found that the lower courts correctly applied the Insolvency Act to stop individual lawsuits, preventing creditors from bypassing the unified bankruptcy regime. Consequently, the court ruled that this procedural halt does not violate the right to court access or fair trial guarantees.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 109 para. 1 letter a) of the Insolvency Act: The court held that halting individual lawsuits during bankruptcy proceedings to ensure efficient collective creditor satisfaction does not violate the right to court access or fair trial.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky GE Money Auto, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 73/2011-29 ze dne 25. 2. 2011 a o návrhu na zrušení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 4. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelka dále se svou ústavní stížností spojila návrh na zrušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že městský soud usnesením č. j. 53 Co 73/2011-29 ze dne 25. 2. 2011 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 42 EC 277/2010-20 ze dne 29. 9. 2010, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti společnosti s ručením omezeným ŠŠ projections (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 30 853,05 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy shodně konstatovaly, že na vedlejší účastnici byl dne 20. 8. 2008, tedy před podáním předmětné žaloby, prohlášen konkurz, což představovalo, s ohledem na znění § 109 odst. 1 písm. a) a § 248 odst. 1 insolvenčního zákona, neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup zvolený obecnými soudy, tzn. zastavení řízení, představuje porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť se ve svých důsledcích jedná o odepření přístupu k soudu. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že nepřihlásí-li věřitel svou pohledávku do insolvenčního řízení, je její vymahatelnost podstatně ztížena, a to zejména z důvodu hrozícího promlčení pohledávky či dokonce jejího zániku v případě oddlužení (§ 389 a násl. insolvenčního zákona). Věřitel, jehož pohledávka se stala splatnou teprve v průběhu insolvenčního řízení, tak nemá žádný zákonný prostředek k získání dlužného plnění. Dle názoru stěžovatelky je proto jedinou ústavně konformní možností přerušení řízení postupem dle § 109 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, což některé soudy v praxi činí, v nyní projednávané věci však takto nepostupovaly. Stěžovatelka tak bude nucena vyčkat skončení insolvenčního řízení a poté bude muset opětovně učinit veškeré úkony související s podáním nového návrhu, čímž je dotčeno mimo jiné i její ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 Listiny.
Ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona stanoví jako jeden z účinků zahájení insolvenčního řízení, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou v řízení dle insolvenčního zákona. Dle názoru stěžovatelky má citované ustanovení diskriminační povahu, neboť jednak znevýhodňuje věřitele, kteří nemají vykonatelnou pohledávku, proti těm, kteří vykonatelnou pohledávku mají [§ 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], a dále nepřiměřeně protěžuje úpadce, když po řadě věřitelů nelze spravedlivě požadovat, aby nepřetržitě monitorovali, zda se jejich dlužníci nenachází v insolvenčním řízení. Jestliže věřitel zvolí nejobecnější, nejdostupnější a nejjistější způsob vymožení plnění, tzn. podání civilní žaloby, hrozí mu, jak již bylo zmíněno, promlčení či zánik pohledávky.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl jak uvedeno výše.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že se zcela totožnou argumentací stěžovatelky již zabýval v usneseních
sp. zn. II. ÚS 2444/10
a
I. ÚS 955/11
(obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nich shledal postup obecných soudů, spočívající v zastavení řízení, plně ústavně konformním, když podotkl, že: "Přestože není jednotný názor, jakým způsobem nakládat se žalobou podanou v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, výsledek řízení by měl být v podstatě totožný [řízení o takové žalobě končí (ať již zastavením pro neodstranitelnou podmínku řízení nebo zamítnutím pro nedostatek aktivní legitimace), aniž by žalobci bylo vyhověno]. Jiný závěr (např. o nutnosti přerušit řízení) z insolvenčního zákona ani z občanského soudního řádu nikterak nevyplývá a není s ohledem na účel insolvenčního řízení ani žádoucí." (usnesení
sp. zn. II. ÚS 2444/10
).
Stran ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona Ústavní soud konstatoval, že: "Základním účelem úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem, je kromě uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka i celkové vyřešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku. Smyslem § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona je tedy docílit, aby zde po celou dobu trvání řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů, a to z hlediska kvantitativního i časového. To se děje pokud možno co nejpřesnějším zjištěním majetku úpadce, k čemuž slouží jednotný režim přihlašování pohledávek spojený právě se zákazem podávání žalob mimo rámec insolvenčního řízení, pročež má tato právní úprava své opodstatnění. Na druhé straně tato úprava chrání i osobu nacházející se v insolvenci. Kdyby byla dána možnost uplatňovat pohledávky u soudu souběžně s insolvenčním řízením, mohla by být osoba nacházející se v insolvenci po skončení insolvenčního řízení vystavena atakům ze strany věřitelů, vycházejícím z pohledávek vzniklých před zahájením insolvenčního řízení, což by mohlo mít za následek riziko opětovného podávání návrhů na insolvenci." (usnesení
sp. zn. II. ÚS 2444/10
).
I v usnesení
sp. zn. I. ÚS 955/11
dospěl Ústavní soud k jednoznačnému závěru, že "napadené ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem. Jeho smyslem je celkové vyřešení majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku, tedy docílení co nejefektivnějšího uspokojení věřitelů, a to v jednotném režimu. Žádnému z věřitelů není nijak bráněno domáhat se uspokojení své pohledávky, byť se tak bude dít pouze cestou přihlášky. Ze stejných důvodů nemůže obstát ani argument stěžovatele o hrozícím promlčení pohledávky, neboť přihláška je řádným uplatněním práva. Na druhou stranu současná právní úprava chrání také dlužníka, který má rovněž právní zájem na co nejefektivnějším vyřešení svého úpadku, a to opět v jednotném režimu. Možnost domáhat se uspokojení pohledávek podáním žaloby mimo insolvenční řízení by tento zájem dlužníka (a rovněž ostatní věřitele) velmi vážně ohrozilo."
Ústavní soud neměl ani v nyní projednávané věci žádný důvod se od výše uvedených závěrů odchýlit, a pro stručnost proto v dalším na odůvodnění citovaných rozhodnutí odkazuje. Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu