Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1059/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.1059.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible due to lack of constitutional violation in administrative procedure.

Numero d'incarto II.ÚS 1059/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by J. N. against lower court rulings. The petitioner argued that a court order for medical observation lacked a notice regarding the delayed effect of appeals, claiming this violated his fundamental rights. The Court determined that the lower courts correctly applied the law by noting that the appeal itself triggered the delayed effect, rendering the petitioner's argument a mere polemic without merit.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a complaint as inadmissible without a hearing if it finds no violation of fundamental rights or freedoms protected by the constitutional order.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint inadmissibility delayed effect of appeal medical observation order fundamental rights violation Constitutional Court procedure

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3302/2009-105 ze dne 23. března 2011, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 C 228/2009-97 ze dne 13. května 2009 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 12 C 238/2008-79 ze dne 12. února 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. dubna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 1.000.000.000 Kč z titulu nemajetkové újmy způsobené nesprávným postupem obecného soudu a jeho nezákonným rozhodnutím. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem odvolacího soudu. Jeho dovolání bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel uplatňuje svá základní práva podle čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, a podle čl. 5, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti ve spojení s ostatními předloženými listinami vyplývá, že stěžovatel svůj nárok i ústavní stížnost založil na námitce, že poučení obsažené v usnesení Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 1 T 60/2002 ze dne 31. ledna 2005, kterým bylo nařízeno pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení, neobsahovalo údaj o odkladném účinku stížnosti. Stěžovatel namítá, že jeho žaloba nebyla obecnými soudy řádně projednána.

3. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jestliže informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. A právě o takový případ se jedná.

4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (

sp. zn. III. ÚS 23/93

, N 5/1 SbNU 41; aj.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.

5. V posuzovaném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že odkladný účinek ze zákona nastává podáním stížnosti proti předmětnému usnesení o nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení. Nedovodil, že by tato skutečnost musela být uvedena přímo v poučení, a proto neshledal, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Odvolací se k tomuto názoru připojil a zdůraznil, že stěžovatel stížnost proti předmětnému usnesení podal. Tento poukaz dovedl do důsledku dovolací soud, který uvedl, že podáním stížnosti k odkladu účinku předmětného rozhodnutí došlo, a to v souladu se zákonem. Vyvodil z toho, že s ohledem na to uvedená skutečnost, i kdyby takové pochybení bylo považováno za nesprávný úřední postup, nemohla způsobit v osobnostní sféře žalobce žádnou újmu. Tyto závěry lze považovat za důsledné, logické, předvídatelné, srozumitelné a přesvědčivé, a v důsledku toho i ústavně souladné. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, co do podstaty shodná s argumentací obsaženou již v žalobě a následných opravných prostředcích, je tedy pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která zásadně není sama způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481; aj.).

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by byla porušena základní práva či svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu