Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 75/11 ECLI:CZ:US:2011:2.US.75.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on court costs as ordinary litigation expenses lack constitutional protection intensity.

Numero d'incarto II.ÚS 75/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against a regional court's decision awarding litigation costs. The applicant argued that the appellate court ignored her dire circumstances and failed to apply the discretionary cost reduction provision. The court ruled that disputes over litigation costs generally do not reach the intensity required for constitutional protection and that the lower courts' discretionary decisions on costs fall within their exclusive domain.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Disputes over litigation costs generally lack the intensity required for constitutional protection, and appellate courts' discretionary decisions on costs are not subject to constitutional review unless they involve extreme procedural excess.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint litigation costs discretionary power procedural excess constitutional protection appellate court fundamental rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 150 o. s. ř.
stupně, ustanovení § 150 o. s. ř. a uložil jí povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 13 008 Kč.
§ 224 o. s. ř.
§ 142 odst. 1 o. s. ř.
stupně, postupoval v souladu s ustanovením § 224 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., pokud úspěšné žalobkyni přiznal oproti stěžovatelce coby žalované, která neměla ve věci úspěch, plnou náhradu vynaložených nákladů odvolacího řízení.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky B. P., zastoupené JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. 61 Co 350/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, konkrétně jeho výroku II., jímž Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v rámci rozsudku ve věci samé rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdila, že tímto výrokem byla porušena její ústavní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když obecný soud ignoroval stěžovatelkou tvrzené skutečnosti a přes její krajně svízelnou situaci neaplikoval, na rozdíl od soudu I. stupně, ustanovení § 150 o. s. ř. a uložil jí povinnost k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 13 008 Kč.

Stěžovatelka namítá, že odvolací soud rozhodl překvapivě a nepředvídatelně, neboť se mohl seznámit s jejími majetkovými a osobními a sociálními poměry, jež se staly základem pro rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení jejích základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je výlučnou doménou obecných soudů. Je na nich, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a případné související otázky a podle toho také rozhodovaly o vzniklých nákladech. Ústavní soud při posuzování této problematiky, která je ve vztahu k předmětu řízení zásadně podružná, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušujícímu nálezu se uchyluje pouze výjimečně, pokud zjistí, že se obecný soud dopustil procesního excesu, který má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil zjištěný skutkový stav, z něhož dle jejího názoru dovodil nesprávné závěry týkající se její majetkové situace, resp. při rozhodování o náhradě nákladů řízení před obecnými soudy k poměrům stěžovatelky nepřihlédl.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ať už jde o pouhé stádium rozhodování o náhradě nákladů řízení, také v něm se uplatní zásada volného hodnocení důkazů, jak je vymezena v § 132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v intencích této zásady, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jeho hodnocení důkazů "přehodnocovat", a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Pouze v případě, že jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy.

Ústavní soud v projednávaném případě žádné pochybení, které by dosahovalo ústavního rozměru, neshledal. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu I. stupně, postupoval v souladu s ustanovením § 224 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., pokud úspěšné žalobkyni přiznal oproti stěžovatelce coby žalované, která neměla ve věci úspěch, plnou náhradu vynaložených nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí o nákladech řízení také dostatečně odůvodnil.

K případnému užití moderačního práva soudu podle ustanovení § 150 o. s. ř., na něž stěžovatelka poukazuje, Ústavní soud zdůrazňuje, že se jedná pouze o možnost danou k uvážení v konkrétním případě obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto uvážení jakkoliv zasahovat, a zejména pak nikoli tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly. Je na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na individuální případy. Jedná se o jejich nezávislé diskreční oprávnění. Pokud tedy v projednávaném případě odvolací soud nezjistil žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by nemusel zčásti nebo zcela náhradu nákladu řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. přiznat, nebylo ani jeho povinností zevrubně vysvětlovat, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto ustanovení nepřistoupil (srov. např.

IV. ÚS 397/05

,

II. ÚS 821/06

,

I. ÚS 47/08

). Stěžovatelka byla v řízení právně zastoupená a vzhledem k podanému odvolání protistrany do výroku o nákladech řízení mohla počítat i s variantou, že odvolací soud může rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit a přisoudit žalobkyni podle pravidla úspěchu ve věci náhradu nákladů řízení.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu