Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1195/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.1195.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as time-barred and Supreme Court's rejection as clearly unfounded.

Numero d'incarto I.ÚS 1195/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the petitioners' appeal against lower court rulings regarding expert access to their property. The Court found the appeal against the Supreme Court's dismissal of the petitioners' leave of appeal was clearly unfounded, while the appeal against lower court decisions was filed after the statutory deadline. Consequently, the Court dismissed the entire petition, noting that the lower courts properly explained why the leave of appeal was inadmissible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court § 43; § 72: Constitutional Court dismisses appeals filed after the statutory deadline or those clearly unfounded against decisions not affecting the merits.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction Statute of limitations Leave of appeal inadmissibility Expert access to property Time-barred petition

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court
Civil Procedure Code
Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. M. B. a 2) Ing. R. B., zastoupených JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem, se sídlem Jindřichov 476, 793 83, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 33 Cdo 361/2011, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 11 Co 381/2010, usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 5. 2010 a ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 12 C 256/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 4. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2011 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich základních práv garantovaných v čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 11, čl. 12 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadenými usneseními okresního soudu byla stěžovatelům uložena povinnost, aby umožnili pracovníkům znaleckého ústavu, žalobci a jeho právnímu zástupci vstup do jejich nemovitosti za účelem vypracování znaleckého posudku; okresní soud poučil stěžovatele, že proti těmto usnesením je odvolání přípustné. Krajský soud odmítl odvolání stěžovatelů dle ust. § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ") jako nepřípustné, neboť odvoláním napadené rozhodnutí pouze upravuje vedení řízení; krajský soud poučil stěžovatele, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů podle ust. § 243b odst. 5 věty první ve spojení s ust. § 218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, je zjevně neopodstatněná. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesením odvolacího a nalézacího soudu, která předcházela rozhodnutí Nejvyššího soudu, ji Ústavní soud posoudil jako podanou po lhůtě k tomu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť v případě dovoláním napadeného usnesení se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (ust. § 237 odst. 1 OSŘ) a nespadá mezi případy taxativně vyjmenované v ust. § 238, § 238a a § 239 OSŘ. Nejvyšší soud tak odmítl dovolání stěžovatelů opodstatněně, přičemž Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí zásah do základních práv stěžovatelů, když ti ani nepředkládají ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou argumentaci (k povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci viz usnesení

sp. zn. II. ÚS 1310/10

ze dne 12. 5. 2010).

Pokud jde o rozhodnutí krajského a okresního soudu, je zřejmé, že stěžovatelé pokládají ústavní stížnost za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jimi podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tato podmínka však v daném případě splněna není, a nelze proto ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu aplikovat ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého 60-ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu tak byla podána opožděně (obdobně např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2735/10

ze dne 21. 10. 2010). Nadto, stěžovatelé byli o nepřípustnosti dovolání krajským soudem řádně poučeni, když ten v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně vymezil důvody, pro které jejich odvolání pro nepřípustnost odmítl (odvolací soud odkázal na právní závěry usnesení

sp. zn. II. ÚS 1486/09

ze dne 1. 9. 2009, od nichž Ústavní soud nevidí důvod se odchylovat). Je namístě dodat, že primárně vadným byl postup okresního soudu, který poučil stěžovatele o možnosti podání odvolání, a to i přesto, že dle ust. § 202 odst. 1 písm. a) OSŘ není proti usnesení jímž se upravuje vedení řízení odvolání přípustné; průtahy spojené s projednáním věci je tak nutno přičíst k tíži obecného soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále ji podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2011

Vojen Güttler

předseda senátu