Constitutional Court dismisses appeal claiming property ownership does not transfer debts to new unit owner.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a former apartment owner against the Supreme Court's dismissal of his appeal. The applicant argued that his ownership transfer did not include the transfer of debts to the homeowners' association, citing Article 11 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court found the complaint clearly unfounded because the Supreme Court thoroughly addressed all legal issues, including the specific rules on debt assumption under the Civil Code.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint is rejected as clearly unfounded when the Supreme Court has comprehensively addressed the applicant's legal arguments and factual claims in its decision.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele A. P., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 č. j. 22 Cdo 242/2009-234, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označeného rozsudku, kterým Nejvyšší soud České republiky zamítl dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2008 č. j. 19 Co 2049/2008-179. Uvedl, že byl soudem I. stupně zavázán zaplatit žalobci, tj. Společenství vlastníků domu Václava Volfa 1321/7 v Českých Budějovicích, částku 77.862,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu dosud neuhrazené části podílu žalovaného na investice vložené do rekonstrukce, resp. opravy bytového domu čp. 1321/7 v Českých Budějovicích. Soudy se v řízení nevypořádaly s jeho námitkami vztahujícími se k aktivní legitimaci žalobce a také jeho pasivní legitimací jako žalovaného. Poukázal na skutečnost, že on jako vlastník jednotky převedl tuto na jiného, a proto bylo nutno řešit, zda na nového nabyvatele přechází i splatné pohledávky společenství, jejichž subjektem byl dosavadní vlastník. Šlo především o výklad přechodu práv a povinností spojených s vlastnictvím jednotky a se spoluvlastnictvím společných částí domu dle § 20 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Poněvadž s rozhodnutím odvolacího soudu nebyl spokojen, podal proti němu dovolání k Nejvyššímu soudu, který sice dospěl k závěru o zásadním právním významu otázek, jež se v předmětné věci vyskytly a které dosud nebyly judikaturou řešeny, dovolání však zamítl, když věc posoudil v podstatě stejně, jako předchozí soudy. K obsahu rozsudku dovolacího soudu proto zpochybnil jeho závěry opírající se o výklad § 20 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů a judikaturu, vztahující se k otázce vypořádání pohledávek na dlužném nájemném vůči bytovému družstvu po smluvním převodu členských práv a povinností dosavadního člena družstva na jinou osobu. Podle jeho přesvědčení však v předmětném řízení šlo o věc odlišnou a mělo být o ní rozhodnuto v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnictví zavazuje, a proto vlastníka zavazuje k úhradě nákladů spojených s předmětem vlastnictví. Pro uvedené považuje rozhodnutí soudu za učiněné v rozporu s jeho právy, zakotvenými v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozsudku zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud se v rozhodnutí, jímž zamítl dovolání žalovaného (nyní stěžovatele), vypořádal se všemi jeho námitkami uplatněnými dle § 241a odst. 2 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a své závěry o správnosti rozsudku a právních názorech soudu I. a II. stupně vyčerpávajícím způsobem s poukazem na skutková zjištění, na § 20 zákona o vlastnictví bytů, na odborný výklad k ustanovením tohoto právního předpisu, jakož i na znění § 531 občanského zákona, odůvodnil. Nutno dodat, že právě citované ustanovení občanského zákona upravuje způsob převzetí dluhu, když v předmětné věci v souladu s jeho zněním nový vlastník bytové jednotky dluh vlastníka původního nepochybně nepřevzal. Na přiléhavé odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu lze v dalším zcela odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu