Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 926/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.926.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding administrative court qualification of contract termination fees as contractual penalties.

Numero d'incarto III.ÚS 926/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Teplotechna-Prima s.r.o. against administrative court rulings regarding a telecommunications contract dispute. The applicant argued that the courts incorrectly classified a termination fee as a contractual penalty, violating her right to a fair trial under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court found the lower courts' reasoning consistent with established special senate precedents, which hold that such fees are legally distinct from contractual penalties and thus properly adjudicated by administrative bodies.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; If an administrative fee for early contract termination is based on a pre-agreed compensation for lost service periods rather than a punitive sanction for breach, it does not constitute a contractual penalty and falls within the jurisdiction of administrative courts.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal contractual penalty qualification administrative court jurisdiction telecommunications contract termination right to fair trial

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
§ 68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
2 a § 68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů].
§ 64 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
§ 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
1, § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických komunikacích"), ve spojení s článkem 16.2.3.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
čl. 16.2.3 Všeobecných podmínek poskytovatele

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
IV. ÚS 1743/10
Constitutional Court annuls regional court ruling for violating judicial precedent on electronic communications fees.
Konf 81/2003-16
Konf 81/2003-16 a usnesení ze dne 28.
Konf 19/2010-13
Konf 11/2010-17
Konf 27/2008-7
Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud zamítavým rozsudkem, když se ztotožnil se závěrem krajského soudu, na jehož podporu poukázal dále i na usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008 č. j. Konf 27/2008-7.
Konf 38/2009-12

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelky Teplotechna-Prima s. r. o., se sídlem J. K. Tyla 1, 415 01 Teplice, IČO: 41327888, zastoupené JUDr. Janem Vankem, advokátem se sídlem Baarova 1594/16, 415 01 Teplice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. ledna 2011 č. j. 2 As 111/2010-64 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2010 sp. zn. 7 A 48/2010, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Usnesením ze dne 30. září 2010 sp. zn. 7 A 48/2010 Městský soud v Praze odmítl žalobu navrhovatelky směřující proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. února 2010 č. j. 71 430/2009-603, jímž byl (k opravnému prostředku navrhovatelky) zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severočeskou oblast, ze dne 26. června 2009 č. j. 30 298/2008-635/XVI.vyř.-Dra.

Výrok rozhodnutí odůvodnil soud tím, že správní orgány v daném případě v mezích své zákonné pravomoci rozhodovaly v soukromoprávní věci [§ 46 odst. 2 a § 68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů]. To z toho důvodu, že o povinnosti navrhovatelky k peněžitému plnění bylo rozhodováno jako o dlužné ceně za poskytnutou službu elektronických komunikací, jakožto o povinnosti vyplývající z příslušné smlouvy, a to podle § 64 odst. 1, § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o elektronických komunikacích"), ve spojení s článkem 16.2.3. Všeobecných podmínek poskytovatele (společnosti GTS NOVERA, a. s.). Při této úvaze soud odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a to na usnesení ze dne 3. září 2004 č. j. Konf 81/2003-16 a usnesení ze dne 28. června 2010 č. j. Konf 19/2010-13 a č. j. Konf 11/2010-17.

Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud zamítavým rozsudkem, když se ztotožnil se závěrem krajského soudu, na jehož podporu poukázal dále i na usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008 č. j. Konf 27/2008-7.

Tato rozhodnutí navrhovatelka napadla včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a tvrdila, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Své přesvědčení o porušení práva na spravedlivý proces odůvodnila tím, že uplatněný nárok poskytovatele je soudy nesprávně kvalifikován jako smluvní pokuta, jež byla sjednána za porušení povinnosti platby za poskytování služby elektronických komunikací. Dle navrhovatelky se ovšem o smluvní pokutu pojmově nejedná potud, pokud využila svého práva vypovědět smlouvu i bez uvedení důvodu a musela zaplatit storno poplatek (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008 sp. zn. 32 Cdo 815/2007). Dle navrhovatelky jde o zaplacení nároku, který jednak není platbou za službu, jednak ani smluvní pokutou, nýbrž "jej lze odvodit ze (zřejmě neplatně) sjednaného odstupného dle § 335 zák. č. 513/1991 Sb." Potom ovšem na posuzovanou věc nedopadají citovaná rozhodnutí zvláštního senátu, dle nichž by v daném případě měly rozhodovat soudy v občanském soudním řízení (§ 46 odst. 2 s. ř. s.).

Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se navrhovatelka domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další).

Interpretace relevantního právního rámce provedená Nejvyšším správním soudem dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do práva na spravedlivý proces nezakládá. Jádrem posouzení předmětné záležitosti je přijetí výchozí teze, dle níž spor, který vznikl mezi navrhovatelkou a poskytovatelem služby elektronických komunikací, je povinností uloženou zákonem nebo na základě zákona o elektronických komunikacích. Ustanovení § 108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá pravomoc Úřadu (tj. Českého telekomunikačního úřadu) rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; podle § 129 odst. 1 zákona pak Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.

Spor, jenž byl řešen správními orgány, se opíral o postup dle již zmíněného článku 16.2.3. Všeobecných podmínek poskytovatele, který upravuje podmínky storna za výpověď uzavřené smlouvy. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění stěžovatelem kritizovaného rozsudku, z citovaného článku plyne, že smlouvu či specifikaci smlouvy uzavřené na dobu neurčitou lze vypovědět, avšak podá-li účastník výpověď tak, že výpovědní doba skončí dříve než je stanovená minimální doba užívání služby, má poskytovatel právo vyúčtovat účastníkovi za období mezi koncem výpovědní lhůty a uplynutím minimální doby užívání služby jednorázovou částku (storno) ve výši ušlých plateb. Nejvyšší správní soud konstatoval, že má proto za postaveno najisto, že předmětné storno představuje faktickou smluvní pokutu, a to za porušení povinnosti spočívající v nedodržení sjednané minimální doby užívání. Smysl tohoto storna pak spočívá v kompenzaci škod, resp. podnikatelských rizik, k nimž dochází právě v důsledku nedodržení této minimální doby. Nejvyšší správní soud co do právní kvalifikace storna pro účely posouzení předmětné věci uzavřel, že předmětné storno představuje sankci za porušení povinnosti plynoucí ze smlouvy o poskytování veřejných telekomunikačních služeb.

V nálezu

sp. zn. IV. ÚS 1743/10

Ústavní soud poukázal na celou řadu rozhodnutí zvláštního senátu, týkajících se rozhodování kompetenčních sporů vycházejících z navrhovatelčině situaci připodobitelných skutkových základů. Citoval kupříkladu i tuto tezi, obsaženou v usnesení zvláštního senátu ze dne 14. září 2009 č. j. Konf 38/2009-12: "Pokud se jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, ve které si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu s tímto porušením přímo souvisí."

Smlouvu navrhovatelky uzavřenou na dobu neurčitou bylo lze vypovědět s tím, že podá-li účastník výpověď tak, že výpovědní doba skončí dříve než je stanovená minimální doba užívání služby, má poskytovatel právo vyúčtovat účastníkovi za období mezi koncem výpovědní lhůty a uplynutím minimální doby užívání služby jednorázovou částku (storno) ve výši ušlých plateb.

Rozhodující, resp. dostatečnou pro posouzení věci, je ta okolnost, že - z pohledu smyslu a účelu podmínek zakládajících povinnost navrhovatelky k zaplacení sankční platby, jakož i právního základu, od něhož se tato povinnost odvíjí - obsahově právní situaci navrhovatelky obdobně odpovídají závěry zvláštního senátu právě citované (ze dne 14. září 2009 č. j. Konf 38/2009-12). Nedostávají se tudíž odůvodnění napadených rozsudků ani do rozporu s rozhodovacími důvody obsaženými v nálezu Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 1743/10

.

Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2011

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu