Constitutional Court dismisses appeal on unfair trial, upholding conviction based on complete evidence chain.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of unauthorized carrying of a firearm. The defendant argued that lower courts failed to interview passengers and improperly weighed evidence, claiming the chain of proof was broken. The court ruled that the conviction was supported by a complete evidence chain and that the defendant's arguments merely isolated parts of the facts without addressing the overall context.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Law No. 250/2000 Coll. on Criminal Procedure Act: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as obviously unfounded if the lower courts based their decisions on adequate evidence sufficient to ascertain the factual circumstances necessary for the judgment, and the complainant's arguments merely isolate parts of the evidence chain without addressing the overall context.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 448/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil shora označený rozsudek, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a přikázal Městskému soudu v Praze (dále "soud odvolací"), aby znovu jednal a rozhodl.
Jedná se o věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1, který rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 7 T 25/2010, shledal stěžovatele vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), kterého se dopustil tím, že dne 5. března 2010 v době od 19:50 hod. do 20:00 hod., při řízení označeného vozidla tov. zn. Mercedes Benz S 500 L4-Matic 220, na sjezdu z magistrály z ulice Wilsonova v Praze 7, měl u sebe samonabíjecí pistoli zn. Tokarev vzor TT 33, výr. č. B0562, se zásobníkem se 7 ks nábojů ráže 7,62x25 mm a 1 ks náboje v hlavni, ač není držitelem oprávnění nosit střelnou zbraň. Po zastavení vozu ji předal spolujezdci, který ji ukryl do odkládacího prostoru v zadní části opěradla pravého předního sedadla. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na 6 měsíců se zkušební dobou 2 let. Jeho odvolání Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 To 448/2010.
II. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že se spokojily s výslechem zasahujících policistů, aniž by vyslechly posádku vozu. Nezabývaly se tím, zda a který z pasažérů od něj pistoli převzal a ukryl. Pominuly přitom, že ani svědek M. R., který (přes obhajobou uplatněné námitky nepříznivých povětrnostních podmínek) uvedl, že dovnitř vozu viděl bezproblémově, nebyl schopen uvést, jaký předmět stěžovatel předal dozadu a kterému ze spolujezdců, přestože stál několik metrů od vozidla. Soudy nadhodnotily důkazní váhu pachové stopy, svědčící pouze o tom, že přišel do kontaktu se zbraní, nikoliv o tom, kdy k tomu došlo. Protože absentovaly jeho daktyloskopické stopy, je řetězec nepřímých důkazů podle něj narušen a nelze z něj učinit závěr o jeho vině. Jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem A. A. a T. S. odvolací soud nevyhověl, aniž to zdůvodnil a porušil tak jeho právo na obhajobu.
Stěžovatel má za to, že pokud existoval jediný usvědčující důkaz, byly orgány činné v trestním řízení povinny vyvinout úsilí, aby jej doplnily jinými, byť nepřímými důkazy. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vadně vyhotoveno, neboť uvádělo v popisu skutku jiný automobil. Zahájení trestního stíhání bylo nezákonné, trestní řízení a odsuzující rozhodnutí nemá oporu v zákoně, je svévolné, nerespektuje zásady právního státu a principy ústavnosti zaručené v Ústavě a Listině.
III. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, kdyby jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu pouze v případě, pokud by použitý výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází, zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy nebo přistoupeno k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle), či v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Poté co Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem k tomu, že může přezkoumávat pouze ústavnost, tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces neshledal, neboť jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, nemůže rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě porušení tohoto práva způsobit (nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997,
sp. zn. III. ÚS 31/97
, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).
S ohledem na charakter stěžovatelovy stížnostní argumentace se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda se v jeho věci obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní řád"), podle kterého orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud zjistil, že odvolací soud odůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech jeho spolujezdců. Nezjistil žádné skutečnosti, svědčící o porušení shora vymezené zásady volného hodnocení důkazů. Ve věci byli stíháni dva obžalovaní (vedle stěžovatele i I. D. K.), oba měli možnost vypovídat hned po zadržení, což odepřeli a svůj zájem vypovídat neprojevili ani během 11 měsíců, kdy trestní řízení probíhalo. Nejde tedy, jak stěžovatel tvrdí, o tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se odmítl zabývat.
Pokud pak odvolací soud uzavřel, že tím, že stěžovatel měl v držení samonabíjecí pistoli zn. Tokarev, vzor TT 33 (včetně zásobníku se sedmi kusy nábojů a jedním v hlavni), aniž by měl k tomu povolení, naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, jedná se o právní závěr nezávislého soudu, do něhož je zásah Ústavního soudu nepřípustný. Odvolací soud se rovněž dostatečně vyjádřil k jeho argumentu ohledně špatné viditelnosti, který znovu uplatnil v ústavní stížnosti, když uvedl, že svědek M. R. přistupoval zepředu, přední sklo vozidla bylo čiré, osvětlení dobré a do vozidla tak bylo dobře vidět. Zabýval se rovněž stěžovatelovou námitkou záměny totožnosti vozidla v usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž mu srozumitelně vysvětlil, že spočívala pouze v uvedení tovární značky jiného vozidla stejné společnosti, zadrženého na stejném místě a ve stejné době, nešlo proto o vadu podmiňující jeho zrušení.
Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily v podobě, která poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Pokud jde o konkrétní výhrady stěžovatele, podrobně rozepsané v ústavní stížnosti, jde jen o opakování argumentace, kterou uplatnil již v rámci svého odvolání. Tím tedy staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již shora uvedl, nepřísluší. Ústavní soud shledává odůvodnění napadeného usnesení v tomto směru za vyčerpávající, respektující stěžovatelem citovanou judikaturu. Nepovažuje proto dále za nutné se ke skutkovým námitkám stěžovatele znovu obsáhle vyjadřovat a pouze na něj odkazuje.
Závěrem lze konstatovat, že vina stěžovatele byla prokázána v kontextu celého řetězce důkazů. Stěžovatel, ve snaze dosáhnout změny ve svůj prospěch, z něj vytrhl některé jejich části, hodnotí je izolovaně od ostatních a na jejich podkladě pak prosazuje vlastní skutkovou verzi, ale při posuzování trestní odpovědnosti je třeba vycházet z obsahu všech skutkových zjištění a jejich vzájemných souvislostí. Účelem dokazování v trestním řízení je přitom ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Proto Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu