Constitutional complaint dismissed because constitutional appeal filed after exhausting ordinary appeal remedies.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against a criminal conviction. The applicant had filed a regular appeal (dovolání) which was substantively rejected by the Supreme Court, yet the applicant waited to file the constitutional complaint until after this appeal was decided. The court ruled that the applicant failed to exhaust all procedural remedies required by law before seeking constitutional review. Consequently, the complaint was inadmissible as it was filed too late relative to the final judicial decision.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law, including waiting for the final decision on an ordinary appeal before filing the constitutional complaint.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Evženem Bokotejem, advokátem v Praze 1, Dlážděná 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 10 To 33/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 63 T 16/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 14. 10. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 63 T 16/2009, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona a odsouzen k (souhrnnému) trestu odnětí svobody v trvání 10 let, a dále rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 10 To 33/2010, kterým bylo prvně uvedené rozhodnutí zrušeno, načež byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle § 173 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a odsouzen k (souhrnnému) trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného trestního spisu, stěžovatel podal proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání ze dne 3. 10. 2010, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2011 č. j. 6 Tdo 1535/2010-105 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odmítl. Jak dále Ústavní soud zjistil ze svého vlastního spisu
sp. zn. IV. ÚS 1120/11
, stěžovatel napadl všechna tato soudní rozhodnutí další ústavní stížností ze dne 14. 4. 2011 (nešlo tedy o doplnění této ústavní stížnosti).
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak bylo výše zmíněno, stěžovatel rozsudek vrchního soudu napadl - vedle této ústavní stížnosti - dovoláním, které bylo přípustné (§ 265a odst. 1 a 2 tr. ř.) a které bylo podáno z důvodu, jenž jak formálně, tak obsahově naplňoval dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To potvrzuje i výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, neboť z něho plyne, že uvedený soud se předmětným dovoláním zabýval z věcného hlediska a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu lze konstatovat, že uvedený mimořádný opravný prostředek v dané věci představoval procesní prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, takže povinností stěžovatele bylo, a to ještě před podáním ústavní stížnosti, tento prostředek také "vyčerpat", tj. nejen jej podat, ale vyčkat, až o něm bude příslušným soudem rozhodnuto (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). K tomu lze dodat, že v souzené věci nebylo možné postupovat podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nesplňoval ani podmínku ve smyslu písm. a), protože soudní řízení (vzhledem k podanému dovolání) dále probíhalo, a ani ve smyslu písm. b), protože k žádným průtahům v řízení o podaném opravném prostředku nedošlo, resp. vzhledem ke konkrétním okolnostem případu dojít nemohlo.
Současně bylo stěžovatelovou povinností napadnout ústavní stížností - jako první v řadě - toto "dovolací" rozhodnutí. Jak totiž plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, principu právní jistoty i povaze věci by odporovalo, aby z ústavněprávního přezkumu bylo vyňato a rozhodnutím Ústavního soudu zůstalo nedotčeno právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. To ovšem stěžovatel neučinil, tedy alespoň ne v řízení o této ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Na doplnění Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se souběžným podáním dovolání a ústavní stížností zřejmě chránil před situací, že by jím podané dovolání - a to v závislosti na jeho posouzení ze strany Nejvyššího soudu - nemuselo být ze strany Ústavního soudu považováno za poslední procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tudíž by se lhůta k podání ústavní stížnosti odvíjela již od doručení napadeného usnesení vrchního soudu, a ústavní stížnost by tak mohla být shledána opožděnou. Ovšem vzhledem k tomu, že stěžovatel v tomto případě mohl po skončení dovolacího řízení podat ústavní stížnost, v níž by napadl všechna soudní rozhodnutí, včetně rozhodnutí dovolacího soudu, a to také učinil, nemůže být odmítnutím "první" ústavní stížnosti nijak poškozen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu