Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of specific arguments and evidence regarding statutory interpretation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a company director against lower court rulings. The applicant claimed a violation of fundamental rights due to the incorrect interpretation of employment law but failed to provide specific arguments or evidence distinguishing his role from that of a statutory body. The court found the lower courts' reasoning logically sound and constitutionally compliant, noting the applicant's failure to substantiate his claims during the proceedings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 30 odst. 1, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if it is obviously unfounded due to the absence of specific arguments and evidence supporting the alleged violation of fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Ing. R. R., zastoupeného Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem Riegrova 12, Olomouc, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2010 č. j. 3 Ads 119/2010-58 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2009 č. j. 43 Cad 118/2007-30, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který po odstranění vad splňoval formální podmínky stanovené zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6, § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Tyto rozsudky byly vydány ke kasační stížnosti a správní žalobě, jíž stěžovatel napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení - Regionálního referátu rozhodovací činnosti se sídlem Ostrava, Zelená 3158/34a, ze dne 15. června 2007 č. j. 3413/6312/214/07-On, kterým označený odvolací orgán potvrdil rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Olomouci ze dne 3. dubna 2007 č. j. 32291/010/6312/39/06/NP/PP/HJ.
Citovanými rozhodnutími správní orgány rozhodly, že stěžovatel nebyl dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pro posouzení věci rozhodném, a to v době od 23. února 2006 do 6. září 2006, účasten nemocenského pojištění jako zaměstnanec v pracovním poměru u společnosti CORICO Olomouc, s. r. o. Svůj závěr opřely o konstatování, že mezi touto společností, jejímž jednatelem byl stěžovatel, a stěžovatelem jakožto ředitelem této společnosti nevznikl pracovní poměr a v důsledku toho ani pojistný poměr. Jak uvedl posléze i Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku, náplní pracovního poměru ředitele totiž nemůže být výkon činnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným. Pracovní poměr tudíž nevznikne, ledaže by pracovní náplň ředitele nebyla shodná s činností jednatele, a tedy se jednalo o jiný druh práce, což v případě stěžovatele nebylo prokázáno. Tento závěr opřely obecné soudy i o judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 21 Cdo 963/2002, 21 Cdo 737/2004).
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozsudky došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv obsažených v čl. 26 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod, a to "nesprávnou interpretací a aplikací právního předpisu". Aniž by tuto nesprávnou interpretaci a aplikaci jakkoliv blíže specifikoval, (pouze) pro toto své tvrzení se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Předně je zapotřebí uvést, že zákonem požadované povinné zastoupení v řízení o ústavní stížnosti (§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nesplnilo v posuzované věci svůj účel. Kromě výtek obecně formulovaných v podobě, jak uvedeny, stěžovatel nekonfrontuje rozhodovací důvody obecných soudů žádnými konkrétními argumentačními tvrzeními (k povinnosti tvrzení v řízení o ústavní stížnosti srov. kupř. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 188/04
,
IV. ÚS 430/05
).
Ústavní soud uzavírá pro uvedené pouze stručně, že úvahy obecných soudů jsou ústavně souladným, tj. zákonu odpovídajícím a logicky přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Nutno zdůraznit především, že stěžovatel v průběhu řízení nepředložil konkrétní právně významná skutková tvrzení, jsoucí z povahy věci (co do jejich rozsahu a obsahu) toliko v jeho dispozici, jakož v této souvislosti ani důkazy na podporu (skutkového) závěru, že jeho výkon funkce jednatele byl v daném případě obsahově odlišný s výkonem funkce ředitele, a to (před správními orgány) navzdory právům a povinnostem plynoucím z ustanovení § 50 odst. 2 a § 52, resp. omezení zakotvenému v § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Neučinil tak (bez ohledu na to, jaké by z toho plynuly zákonné důsledky) následně v řízení před Krajským soudem v Ostravě, ani Nejvyšším správním soudem.
Jelikož stěžovatel zásah do svých ústavně zaručených práv neprokázal, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu