Constitutional Court dismisses constitutional complaint as untimely because the appeal was inadmissible, not rejected on merits.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint as untimely because the 60-day deadline began upon the district court's decision, not the Supreme Court's inadmissibility ruling. The applicant argued the Supreme Court's rejection of the appeal constituted a substantive decision triggering the deadline, but the Court held that inadmissibility based on established practice does not count as a proper remedy. Consequently, the complaint was rejected under Section 43(1)(b) of the Constitutional Court Act for being filed after the statutory period expired.
Regesto Legislator
Generato dall'IASection 72(3) and Section 72(4) of the Constitutional Court Act; A constitutional complaint is inadmissible if filed after the 60-day period from the decision on the last procedural remedy, where a prior rejection of an appeal for inadmissibility based on established practice does not constitute a substantive decision triggering the deadline.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele K. Ř., zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2010 č. j. 42 Co 7/2007-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele Krajský soud v Ostravě v rámci svého rozhodování projevil libovůli, když po zastavení řízení v odvolacím řízení a zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně uložil stěžovateli nahradit žalobkyni náklady řízení před oběma soudy, ačkoli stěžovatel zastavení řízení nezavinil.
Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud napadeným usnesením zejména zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2006 č. j. 54 C 232/2004-134 (kterým soud prvého stupně zavázal stěžovatele vyklidit předmětný byt a nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvého stupně), řízení poté zastavil (výrok I.), a stěžovateli uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 9.125,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II.) a taktéž nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 24.800,- Kč (výrok III.). Odvolací soud tak postupoval s ohledem na skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení o odvolání stěžovatele žalobkyně vzala svým podáním učiněným do protokolu o jednání odvolacího soudu svou žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že stěžovatel již v bytě označeném v žalobě nebydlí, neboť tento byt dobrovolně vyklidil, a byt již užívá žalobkyně, přičemž stěžovatel se zpětvzetím žaloby souhlasil.
Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž brojil proti výrokům II. a III. rozhodnutí s tím, že nesouhlasil s jemu uloženou povinností nahradit žalobkyni náklady zastaveného řízení. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání a posléze ve svém usnesení ze dne 9. 2. 2011 č. j. 26 Cdo 3233/2010-246 dovolání odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí s poukazem na svoji ustálenou rozhodovací praxi dovolací soud uvedl, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. 1. 2001 přípustným.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatuje, že za takový opravný prostředek lze ovšem považovat pouze ten, který byl podán řádně, tedy o němž bylo meritorně rozhodnuto, nikoliv ten, který byl odmítnut či zamítnut pro formální vady.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel odvozoval včasnost podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání. Vycházel tedy z výše citovaného ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V daném případě však stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které nebylo přípustným, a proto k odmítnutí dovolání ve skutečnosti nedošlo z důvodů, závisejících na uvážení dovolacího soudu.
Z výše uvedeného plyne ten důsledek, že rozhodnutí dovolacího soudu, které záviselo nikoli na uvážení soudu, nezakládá počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto stěžovateli počala 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti běžet nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, ale již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho je zjevné, že ke dni podání ústavní stížnosti tato lhůta evidentně uplynula a ústavní stížnost byla podána po uplynutí zákonné lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2007
sp. zn. II. ÚS 2718/07
nebo ze dne 30. 6. 2005
sp. zn. I. ÚS 138/05
, dostupná in http://nalus.usoud.cz).
V případě stěžovatele by byla přípustná pouze ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, pokud by obsahovala námitky, kterými by stěžovatel polemizoval s posouzením dovolání jako nepřípustným. K tomu Ústavní soud však zdůrazňuje, že je vázán petitem ústavní stížnosti. V dané věci nejde ani o odstranitelnou vadu návrhu, nevzniká totiž rozpor mezi návrhovým žádáním a obsahem ústavní stížnosti, neboť proti usnesení dovolacího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí, ústavní stížnost směřuje výhradně proti usnesení soudu odvolacího, aniž by vznesl jakýkoli argument i proti rozhodnutí o jeho dovolání.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě k tomu určené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2011
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj