Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3196/10 ECLI:CZ:US:2011:2.US.3196.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint against prosecutor's decision to initiate criminal proceedings for disorderly conduct.

Numero d'incarto II.ÚS 3196/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by an individual against a prosecutor's decision to initiate criminal proceedings for disorderly conduct. The applicant argued that this action violated his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the substantive merits of such decisions, limiting its power to check for arbitrary exercise of authority or procedural violations.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court does not review the substantive justification of decisions to initiate criminal proceedings, intervening only in cases of obvious arbitrariness or manifest violation of constitutional principles.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint initiate criminal proceedings substantive review arbitrary decision disorderly conduct prosecutorial power fundamental rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
§ 158 tr. řádu
§ 160 odst. 1 tr. řádu
§ 134 odst. 2 tr. řádu
1 a § 134 odst. 2 tr. řádu, a dopustily se tak pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obsah napadených usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. Š., právně zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 17. 9. 2010 sp. zn. ZT 352/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doručené dne 10. 11. 2010, a do souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů uvedené dne 8. 2. 2011, napadl stěžovatel usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně s tím, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Napadeným usnesením byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Vsetín, Oddělení obecné kriminality ze dne 3. 9. 2010 č. j. KRPZ-3641/TČ-2010-151571, kterým bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin výtržnictví.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 158, § 160 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu, a dopustily se tak pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy

sp. zn. I. ÚS 46/96

a

sp. zn. IV. ÚS 582/99

), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 316/99

,

I. ÚS 486/01

,

IV. ÚS 213/03

,

IV. ÚS 262/03

a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 674/05

).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 511/02

); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají a že napadeným rozhodnutím státního zastupitelství (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov.

sp. zn. III. ÚS 539/98

).

K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží.

Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce okresního státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou ke shora uvedeným zásadám konformní; uvažované nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují očividně rovněž.

Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obsah napadených usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu