Constitutional Court dismisses appeal for non-exhaustion of remedies and lack of constitutional violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two tenants against municipal court rulings regarding eviction proceedings. The lower courts dismissed the appeals because the tenants failed to substantiate their arguments after being given a chance to do so, and one tenant did not pay the required court fee. The Court ruled that the applicants were obligated to exhaust the extraordinary appeal for confusion before seeking constitutional relief, which they did not do, and found no constitutional violation in the lower courts' decisions.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Civil Procedure Code § 229 para. 4: Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural remedies provided by law for the protection of their rights, including the extraordinary appeal for confusion.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelek V. V. a J. V., bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 517/2009-130 ze dne 30. prosince 2010, č. j. 29 Co 519/2009-132 ze dne 30. prosince 2010 a č. j. 29 Co 520/2009-134 ze dne 30. prosince 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojily stěžovatelky proti v záhlaví citovaným usnesením.
Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 517/2009-130 ze dne 30. prosince 2010 byla odmítnuta odvolání stěžovatelek proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 30/2007-45 ze dne 2. října 2008, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 15 C 30/2007-80 ze dne 8. prosince 2009, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky V. V. o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, a to proto, že odvolání stěžovatelek nebylo odůvodněno ani poté, kdy právní zástupce stěžovatelky V. V. a stěžovatelka J. V. byli Obvodním soudem pro Prahu 2 vyzváni k jeho doplnění (stěžovatelka J. V. v celém řízení vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně V. V.).
Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 519/2009-132 ze dne 30. prosince 2010 pak bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 30/2007-55 ze dne 10. dubna 2009, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 15 C 30/2007-80 ze dne 8. prosince 2009 a č. j. 15 C 30/2007-95 ze dne 21. dubna 2010, kterým bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení ohledně odvolání stěžovatelky J. V. proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka J. V. dle odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 519/2009-132 ze dne 30. prosince 2010 v odvolání pouze uvedla, že stěžovatelka V. V. je hospitalizována ve Vinohradské nemocnici, ale neuvedla nic, co by mohlo mít vliv na věcnou správnost odvoláním napadeného rozhodnutí, a zejména nezaplatila správně vyměřený soudní poplatek za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Konečně usnesením Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 520/2009-134 ze dne 30. prosince 2010 pak bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 30/2007-62 ze dne 8. června 2009, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 15 C 30/2007-80 ze dne 8. prosince 2009, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky J. V. na ustanovení advokáta k ochraně jejích zájmů (§ 30 a § 138 odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatelka dle odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 520/2009-134 ze dne 30. prosince 2010 neuvedla nic, co by mohlo mít vliv na obsah odvoláním napadeného rozhodnutí, zejména nijak nedoložila, že by u ní byly dány okolnosti pro osvobození od soudních poplatků.
Ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Dle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Dle ust. § 229 odst. 4 občanského soudního řádu žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Jelikož usnesením Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 517/2009-130 ze dne 30. prosince 2010 byla odmítnuta odvolání stěžovatelek, měly proti tomuto rozhodnutí stěžovatelky k dispozici mimořádný opravný prostředek, kterým je žaloba pro zmatečnost. Před podáním ústavní stížnosti tak byly stěžovatelky povinny vyčerpat i tento procesní prostředek, který jim zákon k ochraně jejich práva poskytoval. To však neučinily. Proto je v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 517/2009-130 ze dne 30. prosince 2010 je ústavní stížnost nepřípustná.
Stran zbývajícího rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě Ústavní soud rozhodně žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Městský soud v Praze usneseními č. j. 29 Co 519/2009-132 ze dne 30. prosince 2010 a č. j. 29 Co 520/2009-134 ze dne 30. prosince 2010 podle náhledu Ústavního soudu rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Tato svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnil, přičemž Ústavní soud mu nemá co vytknout.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem v záhlaví citovaných rozhodnutí ústavní stížnost, která byla podána ve lhůtě, projednal i za situace, kdy ústavní stížnost nesplňovala všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Případné odstranění jejích vad, spočívajících především v tom, že stěžovatelky nebyly právně zastoupeny advokátem a že k ústavní stížnosti nebyly připojeny kopie v záhlaví citovaných rozhodnutí, by totiž na nezbytnosti ústavní stížnost odmítnout nemohlo ničeho změnit a způsobilo by zbytečnou administrativní i finanční zátěž jak pro stěžovatelky, tak pro Ústavní soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu