Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3609/10 ECLI:CZ:US:2011:4.US.3609.10.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming civil court violated fundamental rights and constitutional principles.

Numero d'incarto IV.ÚS 3609/10
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a shareholder against civil court rulings regarding a subsidiary company. The applicant argued that the courts violated his fundamental rights and constitutional principles, but the Court found no such violation occurred. It ruled that the courts respected the applicant's procedural rights and did not exceed their authority or misapply the law.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, § 43 odst. 2 písm. a); The Constitutional Court may only review whether fundamental rights or freedoms were violated by lower courts, not the correctness of their factual findings or legal interpretation.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fundamental rights civil court jurisdiction procedural fairness constitutional review scope

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43 para. 2 lit. a)

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
Case No. III. ÚS 23/93
Case No. IV. ÚS 188/94

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti A. V., Mgr. Martinem Bělinou, advokátem Advokátní kanceláře Kříž a Bělina, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 14 Cmo 98/2009-258 ze dne 30. 9. 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 32 Cm 27/2006-231 ze dne 21.11.2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 17. 12. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i základní ústavněprávní principy, zakotvené zejména v článku 1 a v článku 90 Ústavy a v článku 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo mezitímně rozhodnuto, že základ žalobního nároku žalobce - v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka (společnosti s ručením omezeným, jejímž byl stěžovatel jednatelem) je opodstatněný. Vedlejší účastník se přitom po stěžovateli domáhal náhrady škody - stěžovatel v době, kdy byl jednatelem vedlejšího účastníka, nejednal ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi s péčí řádného hospodáře; za účelem pozdější obchodní spekulace nakoupil pozemky, o nichž věděl, že je bude vedlejší účastník potřebovat pro svůj pozdější rozvoj.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn. IV. ÚS 188/94

, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před oběma soudy, ze kterých vzešly napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy se v řízení nedopustily ani překročení návrhu vedlejšího účastníka ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., neaplikovaly § 194 odst. 5 obchodního zákoníku nezákonným způsobem a konečně ani nenutily stěžovatele k porušení zákazu konkurence ve smyslu § 136 obchodního zákoníku.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu