Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 616/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.616.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding evidence rules in child custody cases under investigative principle.

Numero d'incarto I.ÚS 616/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a mother against lower court rulings in a child custody dispute. The mother argued that the courts failed to conduct relevant expert evidence despite her submissions, claiming a violation of fair trial rights due to her ex-husband taking the children to Canada. The court ruled that general courts are not bound to prove all requested evidence and must only address why certain evidence was not used, adhering to the investigative principle specific to family law cases.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 120 odst. 2 OSŘ; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: The Constitutional Court does not review the correctness of evidence assessment in ordinary proceedings; it only protects constitutionality, and a failure to prove all requested evidence does not constitute a constitutional violation if the court properly addresses the omission.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal child custody proceedings investigative principle evidence assessment rules fair trial rights Constitutional Court jurisdiction family law procedure

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 120 odst. 2 OSŘ
Krajský soud upozornil na to, že řízení o výchově a výživě nezletilých dětí probíhá podle § 120 odst. 2 OSŘ, a je tedy ovládáno zásadou vyšetřovací.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
čl. 83 Ústavy ČR
Ústavní soud totiž není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
čl. 90 Ústavy ČR
Stěžovatelka je přesvědčena, že zmíněným postupem soudů byla porušena její základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy ČR a dále práva podle čl.
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. R. D., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 4. 1. 2010, čj. 17 Nc 1503/2005 - 1534, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2010, čj. 10 Co 150/2010 - 1589, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 11. 2010, čj. 21 Cdo 3786/2010 - 1607, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o výchově a výživě nezletilých dětí účastníků. Podstatou jejích argumentů bylo tvrzení, že ve věci nebyly provedeny relevantní důkazy znaleckým posudkem, vypracovaným znalcem z oboru pedopsychologie a sexuologie, přesto, že ona sama předložila soudu odborné závěry čtyř psychologů. Otec nezletilých odvezl děti bez jejího souhlasu do Kanady, tam nepracuje a nechává se živit svými rodiči. Dětem tak nevytváří potřebné zázemí. Na druhé straně stěžovatelka má předpoklady pro zajištění jejich řádného vývoje, o děti vždy vzorně pečovala. Má vysokoškolské vzdělání a je schopna děti všestranně zabezpečit. Celé důkazní řízení tak zůstalo kusé. Odmítnutí stěžovatelkou navržených důkazů v tak závažné věci je mimořádným a závažným porušením práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka je přesvědčena, že zmíněným postupem soudů byla porušena její základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy ČR a dále práva podle čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti a předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 4. 1. 2010, čj. 17 Nc 1503/2005 - 1534, zamítl návrh stěžovatelky na úpravu výchovy nezletilých dětí Jana, Pavla a Jiřího (jedná se o pseudonymy), pro dobu před rozvodem a po rozvodu. Všechny tři děti svěřil do výchovy otce, matce uložil povinnost přispívat na jejich výživu a rozhodl i o dlužném výživném. Zamítl návrh otce na zákaz styku stěžovatelky s nezletilými a stanovil rozsah písemného styku dětí s matkou. Vyšel ze zjištění, že oba rodiče i nezletilé děti jsou občany jak České republiky (dále jen ČR), tak Kanady, kde žili od roku 1998. Stěžovatelka dne 5. 6. 2005 i s dětmi přicestovala zpět do ČR s cílem je ochránit před jejich otcem, kterým měly být pohlavně zneužívány. Ministerstvo spravedlnosti v Kanadě sdělením ze dne 21. 4. 2008 potvrdilo, že Vyšší soud provincie Ontario všechny tři nezletilé děti svěřil do výchovy otce. Manželství rodičů bylo rozvedeno rozsudkem Vrchního soudu v Torontu ze dne 25. 8. 2006. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2007 byl uvedený rozsudek o rozvodu manželství uznán na území ČR.

Pokud jde o tvrzené zneužívání dětí jejich otcem či dalšími blíže neurčenými osobami, okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v tomto ohledu důkazní břemeno neunesla a ani z předložených důkazů nezjistil, že by její, takto vznesená obvinění, byla důvodná. Konstatoval, že o úpravě poměrů nezletilých dětí D. rozhodl kanadský soud poté, co intenzivně probíhalo vyšetřování podezření z pohlavního zneužívání dětí jejich otcem, vznesené stěžovatelkou. Stěžovatelka, v rozporu s rozhodnutím kanadského soudu, opustila s dětmi území Kanady a později se s nimi přemístila na území Ukrajiny, odkud byly děti v souladu s rozhodnutím kanadského soudu vráceny zpět jejich otci do Kanady. Soud uzavřel, že se jedná o smyšlenou konstrukci stěžovatelky.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni zrušil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud rozhodl o návrhu stěžovatelky na úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí. Rozhodl tak proto, že sice v průběhu řízení došlo k rozvodu rodičů nezletilých dětí kanadským soudem a Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí uznal, avšak tato skutečnost nemá vliv na to, že o poměrech dětí bylo rozhodováno a ostatní výroky vlastně subsumují tuto situaci. Další výroky rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, s výjimkou výroku o dlužném výživném matky, který změnil. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, zjistil správně skutkový stav věci, na základě něhož aplikoval správně zákon o rodině a normy mezinárodního práva soukromého. Odkázal proto na podrobný rozsudek okresního soudu a zabýval se pouze námitkami stěžovatelky, uvedenými v odvolání.

Krajský soud upozornil na to, že řízení o výchově a výživě nezletilých dětí probíhá podle § 120 odst. 2 OSŘ, a je tedy ovládáno zásadou vyšetřovací. To znamená, že soud provádí i jiné důkazy než ty, které jsou stranami navrhovány, ale vyšetřovací zásada nenahrazuje na prvním místě stojící důkazní aktivitu účastníka řízení. Povinnost soudu provést i jiné (než účastníky navržené) důkazy sebou nese jen to, že případné nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu z hlediska výsledku řízení. Aplikace této zásady však neznamená, že soud je povinen provést veškeré důkazy, které byly stranami navrhovány. Pokud stěžovatelka v odvolání nesouhlasí s tím, že některé z jejich navržených důkazů nebyly provedeny, i když byly založeny ve spisu, pak pominula toto pravidlo. Soud určuje, které důkazy budou provedeny tak, aby byla splněna vyšetřovací zásada uvedená v § 120 odst. 2 OSŘ, takto postupoval i okresní soud, a proto nepochybil, když z listin, které stěžovatelka předložila, nevyvodil žádné závěry.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, i kdyby šlo o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 OSŘ.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s prováděním a hodnocením důkazů v daném řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud totiž není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).

Po přezkumu ústavnosti celého řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud provedl celou řadu důkazů, jimiž správně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a velmi pečlivě odůvodnil. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale jsou i ústavně konformní. Odvolací soud se s provedeným dokazováním i s právními závěry okresního soudu v podstatě ztotožnil a s odvolacími argumenty stěžovatelky se přesvědčivě vypořádal.

Ústavní soud v právním hodnocení a v závěrech odvolacího soudu neshledal nic protiústavního. Otázkou dokazování ve své judikatuře se již několikrát zabýval, viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 68/99

, podle něhož obecný soud, v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 OSŘ, není povinen provést všechny důkazy navržené účastníkem řízení, vždy se však musí v odůvodnění rozsudku vypořádat s tím, že některé důkazy neprovedl a proč. V daném případě tak obecné soudy učinily. Předmětné řízení, jak správně konstatoval odvolací soud, probíhá podle § 120 odst. 2 OSŘ, a je tedy navíc ovládáno zásadou vyšetřovací. To je dáno celospolečenským zájmem na ochraně nezletilých dětí, zejména pokud jde o jejich výchovu. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů tuto zásadu v průběhu řízení plně respektovaly. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu