Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 286/11 ECLI:CZ:US:2011:3.US.286.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint regarding court-imposed pre-litigation administrative review for non-material damage claims.

Numero d'incarto III.ÚS 286/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint challenging lower courts' requirement for prior administrative review of non-material damage claims. The petitioner argued this violated his rights by imposing a statutory duty not explicitly found in the law, contrasting 'damage' and 'non-material damage' as distinct legal concepts. The Court dismissed the complaint as clearly unfounded, citing its previous rulings that the general courts' interpretation aligns with the principle of legal certainty and does not warrant constitutional intervention.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.; The Constitutional Court holds that lower courts may interpret the law to require pre-litigation administrative review for non-material damage claims without violating constitutional rights or the principle of legal certainty.

Parole chiave

Generato dall'IA
non-material damage claim pre-litigation administrative review Constitutional Court complaint legal certainty principle statutory interpretation civil procedure law constitutional review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
§ 6 zákona č. 82/1998 Sb.
§ 14 zákona č. 82/1998 Sb.
§ 15 zákona č. 82/1998 Sb.
§ 104 odst. 2 občanského soudního řádu
Obvodní soud proto následně usnesením řízení o žalobě zastavil pro nedostatek podmínky řízení, jenž nebyl stěžovatelem odstraněn (§ 104 odst. 2 občanského soudního řádu).
čl. 90 Ústavy
Dle stěžovatele napadenými usneseními byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, v čl.
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod
1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Ani v dané věci tedy Ústavní soud neshledal dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv napadenými usneseními, proto dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného Mgr. Jakubem Janouškem, advokátem v Praze 10, Vlašimská 1876/13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2010 č. j. 17 C 158/2010-19 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Co 509/2010-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Co 509/2010-32, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2010 č. j. 17 C 158/2010-19. Dle stěžovatele napadenými usneseními byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti České republice žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud se dotázal stěžovatele, zda nárok nejdříve uplatnil v souladu s § 14 a § 15 uvedeného zákona u příslušného úřadu dle § 6 uvedeného zákona. Stěžovatel soudu sdělil, že zákon mu neukládá povinnost předběžně projednat předmětný nárok u úřadu dle § 6 uvedeného zákona, nárok tímto způsobem neuplatňoval a uplatňovat nebude. Obvodní soud proto následně usnesením řízení o žalobě zastavil pro nedostatek podmínky řízení, jenž nebyl stěžovatelem odstraněn (§ 104 odst. 2 občanského soudního řádu). Městský soud prvostupňové usnesení potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěry.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval svou argumentaci z předchozího řízení. Uvedl, že zákon rozlišuje dva samostatné právní instituty - "škodu" a "nemajetkovou újmu", přičemž pouze v případě "škody" zákon stanoví povinnost předběžného projednání nároku u úřadu dle § 6 uvedeného zákona, zatímco pro "nemajetkovou újmu" taková povinnost ze žádného právního předpisu nevyplývá (tj. nemajetkovou újmu lze uplatňovat již prvotně u soudu); obecné soudy mu tak uložily povinnost nad rámec zákona. Brojí současně proti odkazu obecných soudů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1891/2007. Namítá, že Nejvyšší soud není oprávněn suplovat činnost zákonodárce a rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou pramenem práva. Předestřel pak vlastní argumentaci, která má svědčit o nesprávnosti závěrů Nejvyššího soudu a naopak o správnosti závěru stěžovatele, že povinnost předběžného projednání u nemajetkové újmy ze zákona nevyplývá a vyplývat nemůže (historická geneze uvedeného zákona; smysl, rychlost a určení výše náhrady nemajetkové újmy; rozdílné subjektivní promlčecí lhůty u "škody" a "nemajetkové újmy" - výklad soudů by vedl k tomu, že stát by kdykoliv mohl svou nečinností náhradu nemajetkové újmy znemožnit). Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 210/95

,

I. ÚS 50/03

a

I. ÚS 420/09

, a to ve smyslu pozitivistického a přepjatě formalistického přístupu obecných soudů a principu předvídatelnosti zákona a právní jistoty.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se podobnou problematikou, a sice polemikou stěžovatele s výkladem podústavního práva v případě postupu při uplatňování nároku na náhradu nemajetkové újmy dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., již zabýval, a ani v této věci neshledává důvod k zaujetí jiného názoru, který by svědčil o nutnosti zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud proto odkazuje na svá usnesení

sp. zn. II. ÚS 1571/10

a

IV. ÚS 2674/10

(ta jsou stěžovateli známa), přičemž neshledává potřebu svůj ústavněprávní náhled znovu rozvádět i v této věci. Ani v dané věci tedy Ústavní soud neshledal dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv napadenými usneseními, proto dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu