Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 533/11 ECLI:CZ:US:2011:1.US.533.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible because the applicant failed to exhaust ordinary appeal remedies first.

Numero d'incarto I.ÚS 533/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint, ruling it inadmissible due to the failure to exhaust ordinary legal remedies. The applicant simultaneously filed an appeal with the Supreme Court, which had not yet been decided, violating the exhaustion requirement under Section 75 of the Constitutional Court Act. The Court emphasized that constitutional protection is subsidiary and can only occur after all other judicial avenues have been fully utilized.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Section 75 of the Constitutional Court Act; Section 72 of the Constitutional Court Act: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all ordinary legal remedies provided by law, as the Constitutional Court acts as a subsidiary last resort.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies subsidiarity principle constitutional complaint ordinary appeal inadmissible complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Section 75 of the Constitutional Court Act
To se týká i podmínek ustanovení § 75 odst.
Section 72 of the Constitutional Court Act
1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.
Article 87 of the Constitution
Article 4 of the Constitution
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst.
Article 83 of the Constitution

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem, AK Divadelní 6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 11. 2010, č. j. 60 Co 393/2010-101, a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 6. 2010, č. j. 6 C 356/2009-78, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí.

Ústavní soud z přípisu Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2011 zjistil, že stěžovatel podal proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně současně s ústavní stížností i dovolání. Dovolání splňuje základní formální náležitosti a doposud o něm Nejvyšším soudem nebylo rozhodnuto.

Vzhledem k dále uvedeným důvodům, pro které byla ústavní stížnost odmítnuta, není třeba obsah ústavní stížnosti ani jí napadeného rozhodnutí rekapitulovat.

II. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínek ustanovení § 75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v platném znění ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří právní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000,

sp. zn. III. ÚS 117/2000

(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (pozn.: konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, jestliže nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.

Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity, musí nyní věc projednat Nejvyšší soud. V závislosti na jeho rozhodnutí bude moci stěžovatel případně využít další eventuální opravné prostředky v rámci obecného soudnictví. Teprve po té, bude-li zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavě, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát teprve tehdy, až stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté mu k ochraně jeho práva, kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelčiny věci orgán jiný.

Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2011

Vojen Güttler, v. r.

soudce zpravodaj