Constitutional Court dismisses constitutional complaint as unfounded regarding civil debt enforcement and inheritance liability.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a beneficiary against civil court rulings enforcing a debt owed by her deceased father. The applicant argued that the enforcement violated her fundamental rights, but the Court found the lower courts correctly applied civil law principles regarding inheritance and unjust enrichment. The Court ruled that its role is limited to protecting constitutional rights and cannot act as a fourth instance to review ordinary civil judgments.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not empowered to review ordinary civil judgments unless they violate constitutional rights, and complaints challenging standard civil law applications are deemed unfounded.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 11. 2007, čj. 24 C 314/2006 - 106, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2009, čj. 61 Co 120/2008 - 140, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2010, čj. 28 Cdo 3995/2010 - 178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o její žalobě na zaplacení částky 1,717.574,- Kč. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je jedinou dědičkou po svém manželovi V. K., který zemřel. Proti ještě žijícímu V. K. podal žalobce M. P., u Krajského soudu v Plzni, žalobu na zaplacení částky 1,399.858,- Kč., jako závazku z podnikatelské činnosti. V průběhu odvolacího řízení V. K. zemřel, na jeho místo nastoupila stěžovatelka, jako dědička a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2004, čj. 3 Cmo 180/2003 - 142, celé řízení skončilo tím, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1,399.858,- Kč. Na návrh takto oprávněného M. P. nařídil Okresní soud Plzeň - město, usnesením ze dne 15. 6. 2004, čj. 73 Nc 2195/2004 - 6, exekuci, v rámci které bylo na stěžovatelce v průběhu let 2005 a 2006 vymoženo celkem 2,830.992,- Kč.
Poté, dne 25. 6. 2006, podala stěžovatelka u Okresního soudu Plzeň - město žalobu proti M. P. na zaplacení 1,717.574,- Kč, jako částky, o kterou byla žalovanému donucena zaplatit více, než byl jeho skutečný nárok. V řízení před obecnými soudy se svou žalobou neuspěla. Stěžovatelka je přesvědčena, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k citované Úmluvě a i čl. 90 Ústavy ČR.
Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 22. 11. 2007, čj. 24 C 314/2006 - 106, řízení ve věci částečně zastavil a žalobu stěžovatelky částečně zamítl. Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 68.686,80 Kč. Odvolací soud odkázal na ustanovení § 470 odst. 1, § 451 odst. 1 a 2 a § 454 ObčZ a ve shodě s okresním soudem přijal závěr, že stěžovatelce nesvědčí právní titul na vydání požadovaného peněžitého plnění. Žalovaným přijaté plnění z exekuce na vymožení pohledávky za zemřelým V. Korandou nelze považovat za bezdůvodné obohacení. Smrtí dlužníka nepozbývá věřitel své pohledávky, dluh v nezměněné výši nepřestal existovat, přičemž stěžovatelka byla jako dědic dlužníka odsouzena k jeho úhradě. Na odpovědnost stěžovatelky se sice vztahovalo ustanovení § 470 odst. 1 ObčZ, které limitovalo tuto odpovědnost výší ceny nabytého dědictví, avšak dluh zůstal v celé jeho výši a trval jako tzv. naturální obligace. Žalovaným přijaté plnění bylo podloženo v celém jeho rozsahu existujícím právním důvodem, neboť jeho pohledávka mu byla přiznána soudním rozhodnutím, které se stalo exekučním titulem. Přijetím plnění z provedené exekuce tak došlo pouze (ve smyslu § 599 ObčZ) ke splnění a zániku dluhu, který měl V. K. vůči žalovanému. Žalovaným přijaté plnění neodpovídá charakteru bezdůvodného obohacení, neboť toto plnění nelze podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných případů v § 451 odst. 2 a § 454 ObčZ.
Odvolací soud dále konstatoval, že stěžovatelka sice ve věci postupovala jediným možným a správným způsobem, pokud se s odkazem na ustanovení § 470 odst. 1 ObčZ bránila vedené exekuci. Za situace, kdy exekuční soud v prvém stupni návrhu stěžovatelky (jako povinné) na zastavení exekuce nevyhověl (stěžovatelka nevyužila práva odvolání nebo dovolání proti tomuto rozhodnutí), nelze se domoci nápravy tohoto stavu v nyní projednávané věci.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že otázka, kterou stěžovatelka v dovolání označila za otázku zásadního právního významu, ve skutečnosti zásadní právní význam nemá. Poukázal na svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, z něhož vyplývá závěr, že plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu (v daném případě soudu) není plněním bez právního důvodu nebo plnění z důvodu, jenž následně odpadl, a to až do chvíle, kdy bude toto pravomocné rozhodnutí případně zrušeno proto, že nárok jednoho z účastníků neměl oporu v hmotném právu. Soudy jsou obecně vázány předchozím soudním rozhodnutím o tom, že účastníku řízení vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení. Tuto otázku si soud v dalším řízení nemůže odlišně posoudit sám ani jako otázku předběžnou - viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5/2000.
Dovolací soud uzavřel, že ve zkoumaném případě bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor stěžovatelky nemohlo vzniknout, neboť rozhodnutí, na jehož základě bylo plnění poskytnuto, nebylo zrušeno a současně nárok žalovaného, v jehož prospěch bylo plnění poskytnuto, měl oporu v hmotném právu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, které odmítá respektovat a setrvává na svých argumentech, které prosazuje v podstatě již od počátku předmětného řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Skutečnost, že soudy v napadených rozhodnutích vyslovily závěry, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení o dovolání u Nejvyššího soudu. Obecné soudy, na základě dostatečného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a které jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. Nejvyšší soud v řešení otázky, vznesené stěžovatelkou, odkázal na svoji konstantní judikaturu. V dané věci se jedná o otázky interpretace a aplikace podústavního práva, která nemá ústavněprávní přesah. K porušení základních práv stěžovatelky tedy nedošlo a v detailech stačí odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu