Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding lawyer fees for evening work as clearly unfounded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by a lawyer against decisions denying double fees for evening work. The complainant argued that work performed after standard hours violated his legitimate expectations and fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled the complaint clearly unfounded because the disputed amount was insufficient to cause a fundamental rights violation and the lower courts' interpretation of the fee regulation was adequately reasoned.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; If a constitutional complaint is clearly unfounded based on the content of the challenged decisions, it must be rejected without a merits decision.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. A. Š., advokáta, zastoupeného Mgr. Jiřím Zítkem, advokátem, se sídlem Pobialova 10, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 22. 12. 2009, č. j. 2 KZT 421/2009-24, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 3 ZT 122/2009, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas a řádně doplněnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ve věci nákladů nutné obhajoby. Namítal porušení svých základních práv zaručených čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatel brojí proti napadeným usnesením v té části, v níž mu za dva úkony obhajoby nebyla přiznána odměna zvýšená na dvojnásobek, neboť podle názoru orgánů činných v trestním řízení nešlo o úkony mimořádně časově náročné provedené v pozdní večerní hodině. Jednalo se o úkony pod bodem 1 a 2 napadeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to (1) převzetí a příprava obhajoby, za něž bylo přiznáno 2.070,- Kč, namísto nárokovaných 4.140,- Kč, a (2) účast při vyšetřovacích úkonech, z niž bylo přiznáno rovněž 2.070,- Kč, namísto nárokovaných 4.140,- Kč.
Stěžovatel s odkazem na právní názor Vrchního soudu v Olomouci (sp. zn. 1 To 2/2001) dovozuje, že lze za úkon "časově náročný" ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif) považovat takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních hodinách, jakož i o sobotách, nedělích a svátcích. Takto kvalifikuje i své úkony obhajoby výše uvedené, a z tohoto důvodu v souladu s běžnou praxí soudů nárokoval, jako za úkoly zvláště časově náročné, navýšení odměny ustanoveného obhájce na dvojnásobek.
V napadených rozhodnutích spatřuje porušení svého základního práva - legitimního očekávání (s odkazem na nález
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
). Použitý výklad ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. podle stěžovatele zcela popírá smysl tohoto ustanovení a je v rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel namítá, že hodnocení sporných úkonů obhajoby bylo provedeno formálně bez ohledu na konkrétní okolnosti, kdy provedení úkonů obhajoby ve večerních hodinách znamená mj. zásah do soukromého a rodinného života obhájce.
II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 45/94
); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval již ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96. Zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně např. nález ve věci
sp. zn. I. ÚS 60/97
, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, str. 9 a násl.).
Otázka zmíněné intenzity zásahu koresponduje s doktrínou, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2538/09
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (viz např. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
,
sp. zn. II. ÚS 597/10
,
sp. zn. II. ÚS 2538/09
a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V předložené věci se v tomto ohledu jedná o spornou částku ve výši 4.140,- Kč (resp. 2 x 2.070,- Kč), kterou samostatně ani v kontextu celkové přiznané částky 42.461,58 Kč Ústavní soud nepovažuje za způsobilou způsobit zásah do základních práv. Takové extrémní okolnosti, které by i přes to mohly znamenat porušení základních práv, zjištěny nebyly.
V předložené věci je sporným výklad a (ne)aplikace ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., které je ustanovením jednoduchého práva. Otázka výkladu tohoto ustanovení a případné sjednocení tohoto výkladu co do časového vymezení není povinností ani oprávněním Ústavního soudu. Závěry orgánů činných v trestním řízení však jsou zcela dostatečně odůvodněny, a to včetně konkrétně použitého výkladu sporného ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v napadeném usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, které za dobu "pozdních večerních či nočních hodin" považuje dobu od 22.00 hodin. Jakkoliv se jistě nejedná o mechanicky aplikovatelný závěr, stěžovatel nepředložil ani v ústavní stížnosti takové skutečnosti, které by jeho věci dodaly atributy výjimečnosti (ústavněprávní relevance). S uvedenou časovou hranicí pro zvažování aplikace § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. s ohledem na závěry obecných soudů pracuje rovněž např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1726/10
ze dne 21. června 2010 (stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Tedy jistě nelze hovořit o ustálené soudní praxi, která by jako náročné úkony považovala úkon provedený mezi 18.45 - 19.00 hod., což je úkon reklamovaný stěžovatelem. Již ve výše uvedeném usnesení Ústavní soud vyšel z toho, že běžnou pracovní dobu advokátní kanceláře, resp. její překročení, nelze považovat za automatické kritérium pro aplikaci § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu